18. 8. 2016
Vážený pane profesore,
nedávno jsem četl v novinách názory jednoho advokáta na současný trestně-právní vztah bytového zloděje a poškozeného. Přistiženého zloděje se lze pokusit chytit a zpacifikovat, ale nemělo by mu při tom být způsobeno zranění. Pokud jste fyzicky zdatní, můžete mu bránit v odchodu, nesmíte ho ale ohrožovat zbraní, ani jej svázat. V případě, že Vás zloděj napadne, můžete se bránit, ovšem přiměřeným způsobem. To by prý bylo i to, kdyby slabá žena použila střelnou zbraň na mohutného muže, který se k ní vloupal. Musí ovšem prokázat, že měla velké obavy o své zdraví a život. Pak to může být kvalifikováno jako nutná obrana. Jak ale taková žena může prokázat, že měla opravdu velké obavy o své zdraví a život? Existuje nějaká metodika, jíž by psycholog či psychiatr mohl určit míru strachu v dané situaci a byla použitelná u soudu? Děkuji za Váš názor a jsem s úctou. J. S., Ledeč nad Sázavou.
PS: Pokud byste odpověděl na stránce Reflexu, uveďte prosím pouze mé iniciály.
V našem civilizačním okruhu v nedávné době kulminovala politická korektnost, jejíž součástí je i zvrácený vztah pachatele a oběti tváří v tvář justici. Důsledkem této degenerace přirozeného práva bylo to, že zatímco pachatel požíval všemožných stupňů ochrany a anonymizace, oběť, pokud nebyla nezletilá, měla všude uvedeno plné jméno a adresu, o dalších údajích nemluvě, takže zločinec si s ní případné svědectví u soudu mohl přijít následně ručně vyřídit. Když okradený dal zloděje i s fotkou na internet, byl souzen on, nikoli zloděj! Když si na loupežníka políčíte kamerou, co zabírá kus chodníku, dostanete za porušování soukromí pokutu vy, ne loupežník. Přitom se pomíjí skutečnost, že když „právo na soukromí“ ztrácí politik, měl by ho jakýkoli lump ztrácet tuplem. Vzpomínám na chudáka chlápka, kterému kdosi opakovaně loupil na zahrádce a v zahradním domku. A hádejte, kdo to nakonec odskákal: on, protože si na pachatele políčil samostříl. Přitom v téhle kleptomanské zemi by se již od narození mělo každému vtloukat do hlavy, že ochrany se dostane jen a pouze tomu, kdo nekrade, a že vloupat se na cizí pozemek automaticky znamená vystavit se nebezpečí, že holt budu třeba i zastřelen. Každý by to musel vědět a každý by měl svobodnou volbu se takovému nebezpečí nevystavovat a pro jistotu se nikam nevloupávat. V Jižní Africe to řeší cedulkou na domě „střílím bez vyzvání a volám sanitku“.
Ptáte se sice logicky, ale obávám se, že v tomto případě jsou psychologové či psychiatři k ničemu; záleží na „právním názoru“, jak se eufemicky nazývá justiční svévole. Politická korektnost nahrává tomu, čemu se říká chucpe. Podle jedné z ilustrativních definic chucpe je člověk, který zavraždil své rodiče a u soudu se hájí tím, že je sirotek. Skutečnost však bývá ještě drsnější. Podle časopisu Sunday Expres z 5.8. t.r. mluvčí mnichovského státního prokurátora Florian Weinzierl potvrdil, že je vyšetřován člověk, který urážel vraha, jenž zastřelil v mnichovském nákupním centru 9 lidí, převážně mladistvých, a dalších 16 zranil. Poté na něj z blízkého parkoviště začal křičet sedmapadesátiletý Thomas Salbey ve snaze zabránit dalšímu masakru a údajně po vrahovi hodil pivní láhev, čímž se dotkl jemnocitu státní justice, která ho teď vyšetřuje pro urážky a ohrožování střelce, když už stejně prý „bylo po všem a s předchozími mrtvými to nesouviselo“. Naopak, mohlo se to třeba i nějak nepříjemně dotknout vraždícího střelce, který si následně pak také vpálil kulku do hlavy. Přísně vzato pan Salbey nejednal v sebeobraně (na něj ten zběsilec nestřílel), jeho „míru strachu“ by odborníci vyhodnotili jako minimální, když ještě hulákal, místo aby se schoval, a hozená láhev jistě nebyla „nutnou sebeobranou“. Ale nebojte se, tenhle absurdistán brzy pomine. Buď Evropa přijde k rozumu, nebo v této podobě zanikne.