5. 5. 2016
Trest. Náprava, nebo pomsta?
Pane doktore,
Co si myslíte o tom, že norský mnohonásobný vrah nevinných lidí částečně vyhrál soud, u něhož si stěžoval na nedostatek lidských práv ve vězení? On, který má třípokojové apartmá s televizí a knihovnou? Nezbláznili se Ti Norové? Neměli ho radši už dávno odebrat mámě, jak s oblibou dělají:-)?
Jana V.
Chápu vaši emoci, protože první, co mne při poslechu té zprávy napadlo, bylo označení chucpe. Jedna z definic tohoto jidiš výrazu říká, že chucpe je člověk, který zavraždil své rodiče a u soudu se hájí tím, že je úplný sirotek. Breivik, který desítkám lidí neomezil „lidská práva“, nýbrž jim na věky krutě odebral právo na život, se pro sebe dožaduje „slušnějšího zacházení“. Napadlo mne, že pro takovou zrůdu není nic dost kruté, ani kdyby ho nadosmrti pověsili za varlata s hlavou ponořenou do kýblu splašků. Když se však posléze v aktivitě mého mozku začal poměr mezi emočními jádry a racionální kůrou vracet k normálu, položil jsem si otázku, proč jsou vlastně lidé zavíráni do vězení. Napadly mne čtyři důvody: prevence, náprava, odstrašení a pomsta. Prevence spočívá v tom, že uvězněný kriminálník nemůže zpravidla ve své trestné činnosti pokračovat ani – přinejmenším po dobu věznění – své činy opakovat. Náprava je idealistický cíl podle představy, že se ve vězení člověk změní, přeškolí k lepšímu, asi jako loupežník Babinský, který se na stará kolena stal zahradníkem a stěžoval si, že mu někdo krade růže. Odstrašení je signál, který má podobné zločince odradit od činů, za jejichž spáchání by mohli dostat podobné tresty. To je mj. hlavní důvod k trestu smrti. No a konečně pomsta, která má uklidnit naši vlastní krvelačnou touhu, jež je v některých situacích zcela pochopitelná (například, jestliže vám někdo zavraždí dítě), jenže ve většině situací je jako motiv velice pokleslá. Vezměme si u Breivika jeden důvod po druhém. Prevence? Dokud bude ve vězení, pak asi další mládežníky vskutku nepovraždí, zcela nezávisle na tom, jaký má v šatlavě komfort a zda smí hrát šachy s ostatními mukly nebo jen sám se sebou. Náprava? U psychopata Breivikova ražení nejspíš nepřichází v úvahu. Ten je morálně tak vygumovaný, že s tím samotka kombinovaná se studiem politologie asi sotva něco udělá. Odstrašení? Je pravda, že klauzura ve třípokojovém apartmánu s barevnou televizí a příslušenstvím odstrašuje jemu podobné nácky méně než zatloukání jehel za nehty, ale rozhodující roli to nejspíš nehraje. Jediné, co tedy zbývá ve prospěch našich emočních vzplanutí, je pomsta. Tento jediný skutečný argument pro ponižování Breivika stojí za zamyšlení. Chceme ho připustit? Jsme pomstychtiví? Chceme mu udělat totéž, co on svým obětem? Jsme tedy podobní jako on? Neznám jednoznačnou odpověď. Někdy myslím, že ano, jindy, že ne. Nerozřeším to, ale aspoň se mi už ti Norové nezdají tak slabomyslní. Vlastně vůbec se mi nezdají slabomyslní.