21. 4. 2016
Fenomén „fascinace Hitlerem“ je zřejmě spředen z několika pramenů, z nichž nejstarší je archetypální. Carl Gustav Jung upozorňuje na přítomnost protikladů v každém z nás, ať už jde o protiklad Stínu, protiklad Animus vs. Anima a protiklad rolí, jež ve společnosti hrajeme a toho, jací ve skutečnosti jsme. Stín vlastně reprezentuje to, co jsme naším uvědomovaným životem v určité kultuře zavrhli jako nepřijatelné. Cosi jako Freudovo Id v nevědomí. Jeho obsah se však přece jenom za určitých okolností prodere do vědomí a ovlivní naši psychopatologii (úzkost) a chování (např. agresi). Animus a Anima jsou mužské i ženské kvality, jež v sobě tak či onak vždy obě chováme a jsou nástrojem zamilovanosti. Do třetice Persona je maska, přes kterou komunikujeme s okolím, jemuž se tak jevíme jinak, než bychom se jevili bez masky, například v anonymitě. Příkladem tohoto rozdílu je „odkopání“ v anonymitě internetových diskusí, kde se i univerzitní profesoři mohou projevit jako zvrhlíci, agresoři, rasisti a političtí extrémisté. Naopak neanonymně každý výrok správného rasisty začíná slovy „Já nejsem žádný rasista, ale….“. Zlo je tedy latentně přítomno v každé lidské bytosti. Lišíme se ovšem mezi sebou mírou, do jaké se naše stinné stránky v různých situacích projevují. Tato míra je určena kulturou, náboženstvím, civilizačním nánosem, výchovou a tím, jak jsme v životě frustrováni.
Všudypřítomnost zla se dá předvést i experimentálně, jak ukázal americký psycholog Philip Zimbardo, jenž se v 70. letech proslavil tzv. standfordským experimentem, který spočíval v zavření 18 „neškodných“ dobrovolníků do uměle vytvořeného vězení v rolích dozorců resp. vězňů a sledování jejich chování. Experiment musel být předčasně ukončen kvůli krutosti dozorců a psychickému stavu zúčastněných.
S fascinací zlem souvisí i tzv. Stockholmský syndrom, kdy rukojmí začne sympatizovat s únosci, a jeho naředěná varianta, kolaborace se zlem v politickém slova smyslu, jak ji mistrně rozpitval Klaus Mann ve svém Mefistovi. Hlavní postava díla, herec Hendrik Höfgen, se ze strachu a pro svou kariéru neváhá zaplést s nacistickým režimem. Pro další příklady netřeba chodit tak daleko. Dalším zdrojem „uhranutí ďáblem“ je paradoxně náboženství a archetypální svět pohádek, kde sice dobro nakonec vítězí, ale ďábel je ohromně svůdný a přitažlivý. Vždyť také krátkodobě poskytuje neodolatelné mimořádné zisky, například království, nebo mnohem častěji úžasné vychytávky jako ubrousku prostři se, žebrácký kabát s neubývajícím množstvím zlata v kapse či kouzelná tobolka. Co naplat, že ďáblem splněná přání mají nakonec fatální následky (gin z lahve) a že dlouhodobě vždy platí postřeh „čiň čertu dobře a peklem se Ti odmění“.
Tohle všechno máme v sobě, a tak sledovanost krutostí v médiích je mnohonásobně vyšší než sledovanost lyrické poezie. Ostatně neštěstí, požáry, mrtvoly a výbuchy jsou nejmocnějšími magnety lidské pozornosti jak ve skutečnosti (přírodní a dopravní katastrofy, terorismus), tak ve filmech, na něž se spousta lidí z nedostatku tragédií ve vlastním životě zhusta s chutí dívá. Vezmeme-li všechny tyto zdroje v potaz, shledáme, že by bylo naprosto nepřirozené, kdyby se na Hitlera (Herodese, Caligulu, Čingischána) zapomnělo. Právě proto, že způsobil tolik zla. Ostatně rozměr onoho zla je za hranicí lidské představivosti asi jako rozměr čísel s padesáti nulami. Zde už se nedá hovořit o porozumění. Fenomén Hitler je iracionální a ožívá ruku v ruce s rostoucí osobní frustrací podstatné části obyvatelstva. Je to symbol touhy po pevné ruce, po pořádku, sociálních jistotách a bezpečí („přimknu se k Vůdci a nasaji tak jeho sílu a velikost“). Principiálně je to fenomén podobný návratu ke Stalinovi, Mao Ce-Tungovi či uhranutí dynastií Kimů.
Je zde však ještě jiné, zcela odlišné, vysvětlení Hitlerova zpřítomňování. Nejde o vyvrácení předchozího, spíše o doplnění. Oživení Hitlera může být v mnoha případech až sekundární reakcí na jeho démonizaci – Hitler byl vnímaný jako ono zakazované, vytěsňované absolutní zlo, „aby se nemohl opakovat“. S odstupem od války se však jeho evokování méně trestá, více toleruje. Jeho vize světa je nemoderní, zaostalá a tudíž čím dál bezzubější. Jeho knírek je vnímán jako směsný. Z Hitlera se mj. stala komiksová figurka v uniformě, symbol, nadávka, nálepka v internetových diskuzích, „záporák“, kterého můžete zabít ve videohře. Film, ve kterém se Hitler vrací, je komedie natočená podle úspěšného bestselleru, v němž se Hitler musí vypořádat s moderní dobou. Je to „záporák“, který byl tak úspěšně zdiskreditován, že je nyní nejsnazším terčem (na rozdíl od komunistů nebo islamistů). A jeho návraty jsou právě pro svou relativní neškodnost a zábavnost častější a vlastně to ani nejsou návraty, nýbrž pseudonávraty, alespoň částečně.
No a u těch, kteří ho přece jen berou vážně, hraje roli ještě jeden aspekt, naprosto přizemní: Hitler měl skvělou „korporátní identitu“, sexy uniformy, geometrické armádní přehlídky, vlajky, hákové kříže, speerovské megastavby, exaltované projevy – uměl se výborně prodat, měl silný styl. Jeho dramatická prezentace dodnes na mnoho lidí působí a činí z něj zajímavější materiál, než jsou rozbředlí politici s „charismatem hadru na podlahu“.