17. 3. 2016
Podivíni na pomezí normy, patologie a kriminality
Dobrý den, pane profesore,
zaujal mě v páteční programové příloze LN (26.2.2016) článek o Olze Hepnarové. Co o její osobnosti soudíte vy? Vyvíjela by se v kontextu současné psychiatrie její kauza jinak? Děkuji za odpověď, s pozdravem Judita Jandová.
Zásadně nestanovuji diagnózy lidí, které jsem nevyšetřil. A když je vyšetřím, tak to nikde neříkám, pokud k tomu nemám jejich písemné svolení. Výjimkou může být popis psychopatologie historických postav, což bývá oblíbený koníček starých profesorů. Ostatně nemoci slavných lákají i antropology, včetně lékařských, jako byl zesnulý prof. Emanuel Vlček, jenž exhumoval Bedřicha Smetanu, studoval lebky českých králů a přispíval k jejich zpětné diagnostice. Olga Hepnarová však není ani jedním z těchto případů, takže se omezím spíše na poznámky inspirované četbou otevřených zdrojů, ačkoliv s jejím případem jsem se podrobně seznámil ze znaleckého posudku již jako student medicíny brzy po jejím hrůzném činu. Četba článku v Pátku LN mne utvrdila v názoru, že Miroslav Plzák měl pravdu, když už tehdy pochyboval o tom, že by u Hepnarové šlo o schizofrenii. Těžko po letech soudit, ale publikovaný příběh a její dopisy odpovídají nejspíš obrazu tzv. Hraniční poruchy osobnosti, pro kterou je charakteristická značná nestabilita v emocích, v chování, ve vnímání svého okolí i sebe samotných. Dotyční většinou dělí svět černobíle na dobré a zlé elementy, nic mezi tím. Cítí se být obětí toho, jak s nimi zachází okolí, často trpí ukřivděností. Neumí vytěžit z odměny a poučit se z trestu. Jejich vztahy jsou značně proměnlivé. Lidmi kolem sebe tvrdě manipulují a zkouší, kam až mohou zajít, aby si otestovali, zda je má někdo rád, neboť jsou velmi přecitlivělí na odmítání v mezilidských vztazích. Tyto etudy se odehrávají i uvnitř jejich rodin během dospívání. Často bývají úzkostní a vzteklí. Silné emoce se u nich ovšem mohou střídat se stavy absolutní vnitřní prázdnoty, kterou se často snaží probourat chováním, jež se okolí jeví jako patologické: sebepoškozováním, nadužíváním alkoholu či drog, promiskuitou, extrémním utrácením, přejídáním, apod. Časté jsou u nich pokusy o sebevraždu. Občas se mohou objevit až psychotické příznaky jako halucinace nebo chorobná podezřívavost. Cítí se být obětmi a mohou se tak i mstít na nevinných lidech. S charakteristikou Olgy H. si to porovnejte sama, ale myslím, že to dost sedí. Pokud jde o pokrok v psychiatrii v této oblasti, pak musím s lítostí přiznat, že hraniční porucha stále patří k nejhůře zvladatelným stavům, kde léky příliš nepomohou a vhodnou psychoterapii nejen, že umí málokdo, ale také málokdo má na ni „čas a nervy“ pro její mimořádnou náročnost. Terapeut totiž musí, stejně jako jiné bytosti v okolí postiženého, odolávat manipulacím a agresivitě, nesmí brát osobně jeho výhrůžky, nadávky a odmítání a navzdory všemu musí s dotyčným začínat laskavě vždy znova a znova. Všude jinde totiž s „hraničáři“ rychle vyběhnou, utvrzujíce je tak v jejich přesvědčení, že svět se proti nim spiknul a že se vlastně neměli raději ani narodit. Přesto by dnes kauza Olgy H. dopadla úplně jinak: nemohla by dostat trest smrti, takže by třeba zestárla v neškodnou důchodkyni.