21. 1. 2016
Islám v Evropě
Vazeny pane profesore,
kdysi jsem Vam popsal moje setkani s psychopatem; i kdyz jsem nebyl vybran pro odpoved, postupne jsem ji nalezl v literature: co je genova dispozice, rodinne vzorce chovani a socialni prostredi. Proto ale nepisu. Nyni se Vas chci zeptat na to, z jakeho asi prostredi a genovych dispozic vzesel filosof Jan REICHSTAETER, ktery o Vas napsal obsahly elaborat do Lidovych novin. Takove matouci a zkreslujici dezinformace by nemely byt zverejnovany. Muj znamy byl nekdy v roce 1977 pracovne jako dozor na stavbe valcoven oceli v ISFAHANU v Iranu. Jednou se rozhodli jit do kina. Divili se, proc je tak masivne opancerovana pokladna v kine. Plne kino byli pouze muzi. Promitali ceckovy italsky film a kdykoli se na platne objevila blondyna, vsichni se postavili na sedadla a spustili freneticky rev. Po skonceni produkce se nadrzeny dav vyhrnul z kina a porazel vse, co bylo v ceste. A to se jednalo o siity, udajne mirnejsi nez sunnite, kteri se vali do Evropy. Pro zajimavost, hromadne sex. napadani zen v davu je bezna arabska tradice, nazyva se taharrus gamea. S pozdravem J. Balek. Omlouvam se za chybejici diakritiku, mam Apple bez.
Vážený pane profesore, čtu snad nejúžasnější knihu o Islámu-´´REBELKA - odvrácená strana islámu´´ Ayaan Hirsí Alí. Divím se, že různí religionisté, co Vás kritisují, tuto knihu neznají. Je to naprosto jasné a asi to vše špatně dopadne. Těším se na Vaše další statě v Reflexu. V dokonalé úctě Václav Janovský
Podobných mailů teď dostávám mnoho a odpovídat na všechny by znamenalo ruminovat stále stejné téma. Inspirují mne však k úsilí zpřesňovat uvažování nad komplikovanými tématy, jež jsou často velmi černobíle nastolována. Jedním z nich je princip kolektivní viny. Vždy, když se objeví něco hrozivého ve vztahu k imigrační vlně v Evropě či k radikálnímu islámu, ihned se zdůrazňuje, že to na naše postoje a rozhodování nemá mít vliv, protože po zkušenostech z minula je pro nás princip kolektivní viny nepřijatelný. Na tom něco je a sami dobře vzpomínáme na nemravnost trestání dětí za prohřešky rodičů za komunismu, na uvalení „klatby“ na celé rodiny a na příbuzné emigrantů či disidentů. Současný problém však nevidím jako dialektiku individuální a kolektivní viny, nýbrž jako otázku společenského ohrožení importem hodnot a kulturně neslučitelných vzorců chování v nadkritickém množství, protože rozsáhlost „stěhování národů“, jehož jsme právě svědky, má v moderních evropských dějinách jen málo precedentů. Nejde tedy o „kolektivní vinu“, jde o zvýšené riziko. To je důležitý rozdíl, protože takto chápané ohrožení stále ještě nechává prostor pro plný respekt k jednotlivci a k uznání toho, že ne každý z těch, kdo potenciální hrozbu představují, je skutečně radikálem, fanatikem nebo zločincem. Hrozba, jak bychom ji měli vnímat, není a nesmí být vázána ani na rasu, ani na náboženství, ani na jazyk, ale výlučně na množství, v jakém začíná určitá kultura, náboženství či etnikum představovat zvýšenou pravděpodobnost, že bude zdrojem konfliktů s hostitelským prostředím, případně jevů s hostitelskou kulturou neslučitelných, jako je opovržení ženou, kolektivní znásilňování či drastická likvidace nevinných civilních obětí, jež neměly s problémy „sebevražedných atentátníků“ pranic společného. Vnímat socio-kulturní ohrožení Evropy je něco úplně jiného než zastávat princip kolektivní viny. Tento rozdíl se také týká toho, proč islám do Evropy nepatří, i když v ní už dávno je. Dosud v ní totiž byl v přijatelné proporci. Správněji bychom měli říci, že expanze islámu a jeho radikalizace do Evropy nepatří. V tom smyslu si prosím v duchu opravme nepříliš šťastný nadpis jednoho z mých předchozích sloupků. Ale myslím, že si rozumíme.