12. 11. 2015
Řekni mi, co si o tom myslíš, a já ti řeknu, kdo jsi
Dobrý den,
chtěl bych se Vás zeptat na Váš názor na možný výsledek veřejné diskuze na téma, zda nabídnout v ČR možnost trvalého pobytu francouzským židům, kteří nyní, jak se zdá, začínají hromadně uvažovat o emigraci do státu Izrael. Domnívám se, že výsledek této debaty by mohl projasnit řadu současných aktuálních otázek v české a evropské debatě o uprchlících. Děkuji za Vaší odpověď. Jaromír Spousta.
Vzpomínám si, jak mne v úsvitu mé psychiatrické kariéry učila jedna sexuoložka rozpoznat na základě pouhého rozhovoru, zda vyšetřovaný pacient s homosexuálními projevy a znaky transvestismu a transsexualismu je skutečně transsexuál. Tj. zda je to pouze homosexuál s mužským „já“, kterému dělá dobře se oblékat do ženských šatů, či zda má vskutku úplnou poruchu pohlavní identity a prožívá sám sebe skutečně jako ženu. Ten trik spočíval v otázce „Kdybyste měl ideálního partnera podle vašich představ, měla by to být žena nebo muž?“ Homosexuál pochopitelně odpověděl, že muž. Pak ale přišla klíčová podotázka: „A ten muž by měl být homosexuální nebo heterosexuální?“ Pravý transsexuál, tj. muž se ženskou identitou, chce pochopitelně muže, který je na ženy, nikoliv homosexuála! Takových logických pastí je mnoho a připomínají antická sofismata a paradoxy. Filosof Epimenides z Knósu (cca 600 l.př.n.l.), sám jsa Kréťanem, řekl, že všichni Kréťané jsou lháři. Domyslete sami. Podobně Vy v narážce na českou xenofobii stražíte pozoruhodnou past v podobě myšlenkového experimentu: co by se stalo, kdyby se veřejně diskutovala otázka, zda přijmout do ČR židy, prchající před imigrační islámskou vlnou z Francie, kde po staletí žili. Celkový výsledek takové debaty se příliš předpovídat nedá, ale na úrovni jednotlivců by ta otázka mohla posloužit v diagnostice podobně jako dotaz na sexuální orientaci pomyslného partnera v případě transsexuála. Řekni mi, co si o tom myslíš, a já Ti řeknu, kdo jsi. Možná by se ukázalo to, co si i tak myslím už delší dobu, že v současném diskursu nejde primárně o xenofobii a rasismus české populace, ale o oprávněný strach ze střetu civilizací či kultur, z expanze importovaných zvyklostí neslučitelných se způsobem života, jaký si pro sebe a své děti představujeme, a to je přece něco jiného než rasismus nebo xenofobie. Pojďme to důsledně rozlišovat. Ano, židy prchající z Francie, kde jim přestává být bezpečno, bychom určitě bez problémů přijali. Nehrozí, že by sem přestěhovali ani celou Francii, ani Izrael. Nikdy jich nebudou desetitisíce denně. A i kdyby, životní úroveň cílového regionu by neklesla. Spíš naopak, jako už tolikrát v dějinách. Podle odpovědi na tento „Spoustův test“ bychom vskutku mohli spoluobčany nenadšené z imigrační tsunami dělit na opravdické xenofoby (bojí se všeho cizího) a rasisty (jsou hnusní) a na ty, co přemýšlejí, osud Evropy jim není lhostejný a nejsou slepě důvěřiví tváří v tvář radikálním ideologiím a náboženstvím. Mají pochopitelné obavy a vidí poněkud dále do budoucnosti. Nejsou ani zlí ani necitliví, ale prostě jenom nechtějí vysedět kukaččí vejce, když už tuší, co se z něj může vyklubat.