5. 11. 2015
Za co mohou paraziti
Dobrý den, pane profesore,
napadla mě zajímavá myšlenka. Kdysi jsme četla článek o tom, jak toxoplasma dokáže změnit chování myši tak, že ztratí plachost a stane se snadnou kořistí kočky, která je nezbytným hostitelem pro reprodukční cyklus parazita. Podle zkoumání působí obdobně i u člověka, např. mezi lidmi přejetými autem bylo zjištěno vysoké procento lidí s toxoplasmosou. Když vidím reakci některých západoevropských a skandinávských politiků na valící se vlnu imigrantů, ptám se, jestli snad nemůže být důvodem jejich totální ztráty pudu sebezáchovy změna mozkových funkcí, ať už je důvodem parazit, či něco jiného. Co myslíte?
S pozdravem I. Nesmoenová
Vaše hypotéza je chytlavá a připomíná logické spekulace Richarda Dawkinse, částečně založené na pozorování různých živočišných druhů, jež shrnul v knize Extended phenotype. Kdejaký parazit mění chování svých hostitelů a tím zvyšuje pravděpodobnost svého vlastního přežití. Například potřebuje kadmium, kterého se v této zeměpisné šířce nedostává, tak se zabydlí ve stěhovavém ptákovi, kterému změní „chutě“, takže nakažený jedinec se v jižních krajích vrhne na listoví stromů s vysokým obsahem kadmia a „importuje“ ho tak „dovozcům“ (parazitům) do Evropy. Petr Horák a Tomáš Scholz (Biologie helmintů, Karolinum, Praha, 1998) popisují, jak jaterní motolice Dicrocoelium dendriticum, která během svého života vystřídá postupně vodního plže, mravence a ovci, dokáže přímo pozměnit nervovou soustavu mravence. Díky modifikaci určitého ganglia mravenci lezou na vrcholky trav, kde znehybní a jsou pak snáze sežráni pasoucí se ovcí. Parazit se takto dostane ke svému konečnému hostiteli. Podobně je příbuzným parazitem přeprogramován i vodní plž, který za určitých okolností vyplave na hladinu, aby ho mohl sežrat racek, do kterého se parazit potřebuje dostat. Bizarní je, že za ovlivnění ganglia odpovídá parazit, který mravenci "vleze do hlavy" a sám pak většinou zahyne. V ovci se tedy pomnoží pouze další paraziti, sídlící v té době v jiných částech mravenčího těla. Mimochodem, konkrétní podobu toho, co přesně motolice s mravenčími ganglii udělá, neznáme. Takto složitý mechanismus je jedním z příkladů, kdy se evoluční vysvětlení musí vymýšlet poměrně složitě. Ovlivnění lidského chování toxoplazmózou je dalším z takových příkladů a je třeba varovat před jeho nekritickým přijetím, protože ve hře jsou tisíce dalších intervenujících proměnných, jež takto přímočarou kauzalitu komplikují. Můžete spočítat, že obětmi autonehod jsou o něco častěji jedinci séropozitivní na toxoplazmózu než srovnatelná populace, ale co když další účastníci těchto nehod měli v krvi významně víc promile alkoholu než srovnatelná populace účastníků silničního provozu? Kdo dokáže všechno relevantní vyhodnotit a porovnat? Je pravda, že Evropští lídři nyní vypadají jako ochrnutí tváří v tvář přistěhovalecké vlně, jež nemá v moderní historii obdoby (co do poštu možná ano, ale co do obsahu nikoli). Avšak hypotéza, že je za tím nějaký parazit, patří spíš do vědecko-fantastického filmu než do reality. Naše úvahy o životě se sice přírodovědnou redukcí stávají zajímavými a testovatelnými, nicméně absencí sociální podmíněnosti se vzdalují od reality: politická rozhodnutí jsou asi nejspíš důsledkem politických příčin. Chudáci paraziti jsou v tom nejspíš nevinně, i když o „změnu mozkových funkcí“ jde v každém případě.