28. 5. 2015
Vážený pane doktore,
za uplynulých pár desítek let lze zaznamenat nárůst jedné nehezké lidské vlastnosti a tou je chtivost. Chtivost nejen po majetku, moci a slávě, ale i po zážitcích, až adrenalinových.
V některých případech tato chtivost hraničí až se ztrátou života. Je chtivost u člověka daná tím, že člověk od věků disponuje jakýmsi "pragenem" chtivosti, anebo tuto vlastnost si každý jedinec vytváří ve své mozkové tkáni na začátku života, či v jeho průběhu? Děkuji za Vaši odpověď.
S pozdravem Jiří Stručovský, Ledeč nad Sázavou
Nic nenasvědčuje tomu, že subjektivní dojem těch z nás, kdož nejsme spokojeni se stavem světa, že dochází k nárůstu chamtivosti, by byl jakkoli založen na ověřitelných údajích. Lidstvo je hlavními hříchy znepokojeno v neztenčené míře už po tisíciletí. Patří mezi ně pýcha, lakomství, závist, hněv, smilstvo, nestřídmost (obžerství) a lenost. Přinejmenším pýcha, lakomství, závist a nestřídmost zahrnují chtivost ve významu, jaký máte asi na mysli. Trápilo to mnišského teologa Evagria z Pontu již ve 4. století a seznam sedmi hlavních hříchů byl vydán papežem Řehořem I. již v 6. století. Od té doby se prakticky nezměnil. Pohledem do minulosti se však přece jenom zdá, že v různých epochách převládaly odlišné preference a že se střídala období jistého epikurejství (urvi, co můžeš) s obdobími askeze jako deklarované (a často i žité) ctnosti. Přitom se zdá, že nastupující epocha byla většinou reakcí na tu předchozí. Naše současnost tedy není v ničem výjimkou, i když je charakterizována možnostmi, jež jsou dány zejména novými technologiemi a změnou sociálního uspořádání, jež nemají v minulosti obdoby. Dá se s určitou mírou spolehlivosti doložit, že zejména evropská populace dnes žije pohodlněji než dříve, má méně pohybu, přejídá se, dožívá se vyššího věku, má menší snášenlivost bolesti a je méně odhodlána bojovat za své zájmy. Nedá se však odvodit, že by byla teritoriálnější (tj. drala se o území), mocichtivější (drala se o nadvládu nad jinými) a hrabivější (tj. usurpovala majetek na úkor druhých) více než kdykoli před tím. Profil ctností je samozřejmě jiný než v devatenáctém století, ale na druhou stranu neoznačujeme místní obyvatelstvo v odlehlých krajích jako divochy, ženy již nepovažujeme za svůj majetek srovnatelný s domácím zvířectvem, ba dokonce jim přiznáváme už i volební právo, a lidská práva rozšiřujeme už i na dobytek a na domácí mazlíčky. V mnoha ohledech tedy bylo lidstvo dříve možná chamtivější, bezohlednější, moci (území, nadvlády, majetku) chtivější než dnes. Na tom, že mnoho vlastností je skutečně podmíněno genetickou vlohou, je vybudována etologie a sociobiologie. Sigmund Freud považoval za hlavní hnací sílu libido (sexuální pud), Alfred Adler touhu po moci (po sebeuplatnění) a Konrad Lorenz agresi (což shrnul v díle Takzvané zlo aneb o smyslu a vývoji zla v přírodě). Mimochodem posledně jmenovaný vydal spis Osm smrtelných hříchů civilizovaného člověka, v němž poukazuje na přelidnění země, ničení životního prostředí, závod člověka se sebou samým, ztrátu schopnosti prožívat city, genetický úpadek, rozchod s tradicí, rostoucí poddajnost lidstva k doktrínám a zbrojení atomovými zbraněmi. Ve všech těchto oblastech však lidstvo v posledních obdobích prokazuje jistou schopnost autokorekce. Nárůst populace se zpomaluje, vyspělé země o životní prostředí více pečují, doktríny už tolik nefanatizují, tradice se občas obnovují a atomové zbraně zajistily na dlouhá léta vojenskou stabilitu. Takže: v genech to máme, ale prostředí (kultura) naši vlohu významně ovlivňuje (kultivuje).