7. 5. 2015
S křížkem po funuse
Dobrý den, vážený pane profesore Höschle,
v souvislosti s úmrtím minulého ministra vnitra a předsedy vlády p. Grosse jsme se dozvěděli z medií, že když se zemřelý p. Gross dozvěděl o své nemoci a zřejmě bezvýchodné situaci, „přijal Krista“. Jsem ateista (jako mnoho mých spoluobčanů) a nevím, co to přesně znamená. V případě pana Grosse zřejmě něco jako generální pardon. To jsou však jen slova. Kdyby přijetí Krista bylo myšleno „upřímně“, tak by do rukou státu vrátil majetek, který nečestně získal. Vězte, prosím, že nezávidím rodině pana Grosse všechny nemovitosti a peníze, které nějak získala, jde zde přece o princip. Jestliže se pokusím o zobecnění (to je vždy trochu problematické), tak to platí o náhradách škod všech poškozených na základě trestných činů, přestupků či jiných nečestných jednání. Teprve potom je omluva opravdová a nejen pokrytectví ze strachu před odsouzením veřejností a nebo před Bohem. Radomír
Obracení na víru „s křížkem po funuse“ je poměrně srozumitelná a častá technika vyrovnávání s náročnými životními situacemi. Téměř všichni ateisté včetně Vás mají v sobě zrnko zbožnosti, jež je nám dána asi jako obavy z budoucna či jako myšlenky, jež nás napadají, aniž o to stojíme. Zbožnost je zkrátka nejspíš geneticky podmíněna, a když už neuznáváte boha, věříte aspoň, že není, což je také víra. Z čistě psychologicko-biologického hlediska je víra jedním z řešení, jak zvládat náročné situace, jak se ujišťovat a zabezpečovat a jak si vysvětlovat věci, v nichž se nevyznáme. Vyšší autorita navíc snímá naše hříchy (Agnus Dei, qui tollis peccata mundi, miserere nobis), přebírá do značné míry odpovědnost za naše činy (co v Jeho jménu činíme, správně činíme) a odpouštěním ulevuje našemu svědomí a „daruje nám pokoj“ (…dona nobis pacem). Jinými slovy, působí psychoterapeuticky – podpůrně, explikativně (dává věcem smysl) a hojivě. Je omylem se domnívat, že primárním důvodem zbožnosti je mravnost („vrátit nečestně získaný majetek“). Naopak, náhlá obrácení na víru u vězňů a zločinců kapitalizují právě hlavně na odpuštění. Takový člověk nepřijímá boha proto, aby musel vracet ukradené peníze, ale spíše proto, aby je vracet nemusel a byl mu „dán pokoj“. Nezapomeňme, že mnozí provinilci si vinu nepřipouštějí a „upřímně“ věří tomu, že nic neudělali, že svět se proti nim spikl, případně že jde o „politickou mstu“. Bůh je v takovém případě dobrý k tomu, co lidi moc nedokážou: odpustit. Přijmeme-li Jej (a to je v naší moci), obstaráme si zastání od Nejvyšší autority. Odpustí-li vám sám pánbůh, jakoby vás očistil. Už ani nic vracet nemusíte. Navíc vám zvedne sebeúctu. Zbožný člověk a zločinec? To je skoro protimluv. Tím prvním neutralizuje se to druhé, přinejmenším v očích toho, kdo chce své hříchy smýt. Jde tedy vlastně o imunizaci sebeúcty a neutralizaci svědomí. Roli svědomí přejímá externí autorita Boha, jenž člověka ve své nezměrné dobrotivosti nakonec nějak ospravedlní. Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. Především sami sobě, dodejme.