17. 4. 2015
Nedávno se u nás krátce po sobě objevilo ve zprávách několik činů, nad nimiž zůstal rozum stát. Zavraždění šestnáctiletého mladíka neznámou ženou, házení dřevěných polen s mostu na auta jedoucí po dálnici, střelba v Uherském Hradišti a pád letadla, které smyslů zbavený pilot roztříštil v plné rychlosti o alpské útesy a zabil sebe a dalších 149 lidí. Pro širokou veřejnost jsou motivy takových činů naprosto nesrozumitelné a vysvětlit je by vyžadovalo sestavit ty nejkrkolomnější konspirační teorie či bludy. Nejčastější dotaz v té souvislosti je, zda se jednání takových jedinců dá předejít. Nedá. Míra rizik se sice dá ovlivňovat nastavováním jejich pravděpodobnosti, ale co se komu jednoho dne odehraje v hlavě, nelze předvídat. Ptáme-li se, zda se těmto událostem dalo předejít, pak se vlastně ptáme, zda lze předvídat budoucnost. Vězme, že to nedokážou ani placení jasnovidci. Člověk má sice sklony nevysvětlitelné jevy pro sebe k uklidnění zpětně nějak vysvětlovat, ale může to být za cenu ztráty soudnosti.
To, že je někdo duševně nemocný, není podmínka ani nutná ani dostačující k tomu, aby házel polena na dálnici, vraždil nebo páchal harakiri. Zrovna tak to, že je někdo Rom, není podmínka nutná ani dostačující k tomu, aby kradl, nechodil do práce a vybydlel jakýkoli příbytek k nepoznání. Podivné smyčky zvrácené příčinnosti se mohou odehrávat jak v hlavě jednotlivce (bludy), tak na úrovní skupiny lidí (sekty) či vlivem náboženství nebo masových ideologií (nacismus, stalinismus). Příkladem individuální psychopatologie může být psychóza (Rosemary má děťátko), příkladem skupinové patologie sekta Chrám lidu reverenda Jonese, jejíž příslušníci zvíci téměř tisíce lidí, z toho víc jak čtvrtina dětí, spáchali v r. 1978 kolektivní sebevraždu, a příkladem fanatické ideologie mas je Islámský stát, který přitahuje magory z celého světa. Pozoruhodné přitom je, že ačkoliv krystalizačním jádrem skupinové patologie bývá anomální osobnost, skupina lidí s duševní poruchou nemusí být nutně o nic patologičtější než skupina lidí „normálních“. Vysvětlování těchto okolností naráží na definici normality (tu zpravidla určuje establishment), na definici kauzality (příčinnosti) a na nemožnost vysvětlovat společenské jevy pomocí jevů „nižší“ úrovně, například odehrávajících se v neuronech či v jejich „chemii“. Proto molekulární biolog není expert na duši, natožpak na společnost, a psychiatr nemůže vykládat historii jinak než z pozice laika. Ivan Havel hovoří o doménách kauzality: chemie vysvětluje chemické jevy pomocí chemických dějů, psychologie psychologické jevy pomocí psychologických mechanismů a sociologie společenské jevy společenskými příčinami. Napříč doménami to tak úplně nejde. Nemůžeme říci, že méně funkční serotoninový transportér v mozkových buňkách vede člověka k sebevraždě, i když zvyšuje pravděpodobnost, že jedinec na vnější vlivy reaguje negativně. Vědění nás sice přibližuje k poznání, ale cesta je nekonečná. Už proto, že neznalost budoucnosti je nepřekročitelnou podmínkou přežití.