5. 3. 2015
Vážený pane Höschle,
rád bych se zeptal na Váš názor. V médiích jsme neustále bohužel konfrontováni s obrázky pro nás neuvěřitelných, středověkých akcí a poprav Islámského státu. Na záběrech vždy nebohá oběť odevzdaně klečí před svým katem/vrahem. Zajímalo by mne, co asi v takové chvíli musí oběti probíhat hlavou, proč tam klečí tak odevzdaně, proč se třeba "nezblázní" a nevyskočí, nějak nebojuje či nevzpouzí se. Samozřejmě, že konečný výsledek by byl na konci stejný, ale nechápu tu odevzdanost. Tím samozřejmě nechci říct, že já bych byl odvážnější, jen mne zajímá, proč se oběti chovají takto. Možná ale, že ti, kteří do poslední chvíle bojují, se do krámu nehodí, a proto se nezveřejňují. Předem děkuji za odpověď.
Robert Pastuszek
To, co se v určité situaci odehrává v něčí hlavě, můžeme zjistit jen velmi přibližně – buď tak, že se dotyčného zeptáme (to je v tomto případě nemožné), nebo se sami v takové situaci octneme a umíme si myšlenkové pochody, jež se v ní člověku v hlavě odehrávají, na základě vlastní zkušenosti představit, anebo – a to je nejčastější – si sebe v takové situaci představujeme a snažíme se do člověka, jenž v ní je, vcítit mechanismem projekce (podle sebe soudím tebe). Mimochodem zřejmě tímto postupem jste dospěl k nepochopení oné odevzdanosti. Jenže zkušenost mnohých z nás s tak mezními situacemi jako je vraždění, havárie letadla či válečná fronta je natolik omezená, že si je nedokážeme introspekcí namodelovat tak, aby zde projekce dostatečně fungovala. Tak vznikne rozpor mezi skutečností a obrazem, jaký si o ní utváříme. Předně to, že oběti před katy odevzdaně klečí, je prostě logické: co asi tak jiného jim zbývá. Navíc důstojná smrt bezbranného člověka deklasuje vraha daleko víc než odpor, který by vlastně mohl vraždu na poslední chvíli navenek překvalifikovat jako „sebeobranu“ proti náhle vzplanuvšímu či zešílevšímu protivníkovi. Ve hře je také reakce oběti opisovaná někdy jako „uhranutí kobrou“. Jednou z reakcí na extrémní hrozbu (nejen u člověka) je jakési strnutí až zmrtvění, thanatóza. Je původně zřejmě ochranou proti predátorům a pozoruje se u savců, ptáků, ryb, plazů (častá u užovky obojkové), roztočů i u hmyzu. Thanatóza může zachránit život, protože predátor či pronásledovatel ztratí o nehybný objekt zájem. To sice není případ sťatých obětí Islámského státu, ale ta reakce je srozumitelná. Variací na toto téma je tzv. Bälzův afektivní ztlum („Emotionsstupor“), kdy při živelních katastrofách a neštěstích postižení jednají rozumně, účelně a klidně, odměřeně jako automat, bez jakýchkoliv citových projevů. Bouřlivá reakce se dostaví event. později, což ve vámi uvedených případech ovšem již nenastane. Projekcí si také kromě odevzdanosti osudu můžeme v myslích obětí představit špetku naděje, již v koutku duše mohou chovat a nechtěly by se od ní svým vzdorem odstřihnout: naděje, že se stane nějaký zázrak a kat od svého činu na poslední chvíli ustoupí. Nebo že přijde nečekaná spása. Je tedy lepší chovat se nepochopitelně klidně než nepochopitelně vzdorovat.