12. 3. 2015
Vážený pane doktore,
nedávno se stala hrůzostrašná hromadná vražda v Uherském Brodu. V relativně malém městě se událost dotkla velkého počtu obyvatel. Avšak nejhůř to nesou určitě blízcí a příbuzní obětí, a hlavně přímí účastníci toho činu. Zajímalo by mně, jakou mají tito lidé šanci zapomenout na strašný zážitek a dokázat s tím žít po celý zbytek života. Děkuji za odpověď.
Juraj Bránik
Odpověď se liší s geografickou a emoční vzdáleností postižených od hrůzného činu. Každé trauma, jež ztráta blízké osoby představuje, nás natrvalo poznamená - život už nikdy pak není takový jako před tím. Jenže i zde jsou rozdíly v tom, jde-li o smrt „přirozenou“, například skon stoleté babičky, jenž je pro všechny zúčastněné jakýmsi vysvobozením, či odchod po dlouhé těžké nemoci, nebo naopak nečekaná smrt v plném rozpuku života, náhle, bez varování nebo u mladého člověka. Na zraňující ztrátu blízké bytosti reagujeme v několika stádiích, jež kdysi popsala švýcarská psychiatrička Elisabeth Kübler-Ross: (1) Šok a popření („to nemůže být pravda“, „to je jen nějaký omyl“, „ráno se probudím a zjistím, že se mi to jen zdálo“), (2) hněv, podrážděnost, výčitky ("proč zrovna já/ona?"), (3) smlouvání (že bude dodržovat léčebná nařízení, smlouvání s Bo¬hem, že dá na charitu nebo na kostel, bude-li uzdraven, atd.), (4) deprese (stažení se, zpomalení, poruchy spánku, beznaděj, apatie, sebevražedné myšlenky), (5) přijetí (dotyčný přijme skutečnost, že smrt je nevyhnutelná a akceptuje její bezvýjimečnost). Průchod těmito stádii vyžaduje čas. Od úmrtí musí uplynout ur¬čitá doba, než je postižený schopen akceptovat, že smrt opravdu přišla, že to neštěstí, které bylo i třeba avizováno dlouhou nemocí, se prostě stalo realitou. To je také jeden z důvodů, proč většina pohřbů se koná nejméně tři až čtyři dny po ztrátě, kdy je teprve rodina schopna přijmout, co se vlastně stalo, a přijme také kondolenci jiných lidí. Přirozená smrt je součástí normálního života a patří k němu. Čím je však smrt krutější, předčasnější, nespravedlivější a nečekanější, tím větší stopu v psychice blízkých zpravidla zanechá. Zemřelý žije v jejich myslích dál, vzpomínají na něj, bývá zabudován i do jejich svědomí („co by tomu řekl“) a i když se po ní život vrací do normálních kolejí, trauma, byť zajizvené, se stane součástí jejich bytí. Pokud jde o svědky hrůzného činu, mnohdy se u nich s větším či menším odstupem rozvine posttraumatická stresová porucha (PTSD), jejímiž příznaky jsou opětovné prožitky oné události („flashbacky“), poruchy spánku, poruchy soustředění, podrážděnost, lekavost, deprese, vyhýbavé chování (nesednou po autohavárii do auta) aj. PTSD často vyžaduje léčbu, jež – je-li správně vedena – může být úspěšná. U části případů příznaky odezní, u jiných dojde k chronifikaci a změně osobnosti. Nejmarkantnějším příkladem těchto mechanismů a přenosu traumat i do dalších generací, je hromadné vyvražďování Židů za 2. světové války. Jedním z obranných psychických mechanismů je vytěsnění hrůzného obsahu do nevědomí či jeho opouzdření tak, aby nenarušoval běžné fungování. Navzdory těmto technikám však u postižených většinou následky traumat přetrvávají, nejčastěji v podobě neurotických příznaků. Stručně řečeno – šance žít a fungovat dál je velká, šance zapomenout záleží na schopnosti událost vytěsnit a šance žít úplně jako před tím je mizivá. Pro správné vyhodnocení příčin této traumatizace u nás si ale připomeňme, že jen na silnicích zahyne v ČR každým rokem na tisíc lidí (loni 631).