22. 1. 2015
K čemu jsou defekty dobré?
Pane doktore,
Podle darwinovské teorie by všechny jen trochu dědičné poruchy měly vymizet, protože v evoluci vítězí silnější (chytřejší, zdravější, schopnější). Kdo má tedy depresi, schizofrenii, demenci apod., neměl by být reprodukčně příliš úspěšný a porucha by v několika generacích měla postupně ze světa zmizet. Občas slyšíme, že „všechno zlé pro něco dobré“, že vlohy pro schizofrenii jsou v rodinách vázány na vlohy k tvořivosti, jež bývají naopak úspěšné, že deprese chrání před tím, aby byl člověk zabit (kdyby o svou špricli ve společenském žebříčku bojoval) a to situaci komplikuje. Jenže se obávám, že takhle spekulativně nejde vysvětlit přežití všeho. Co za výhodu by například mohl mít autismus, dyslexie nebo porucha pozornosti s hyperaktivitou (ADHD)?
J. Jaroš, Kravaře
Na vysvětlení všeho, na co se ptáte, by nám sotva stačila celá kniha o evoluční psychiatrii. Vezměme si tedy poslední Vámi zmíněnou poruchu jako příklad. Příznaky ADHD se sdružují zhruba do tří klastrů: nepozornosti, hyperaktivity a impulzivity. Do prvního patří neschopnost dokončit úkoly, řídit se pokyny, naslouchat, udržet pozornost, chyby z nedbalosti, potíže s organizováním věcí, nesoustředivost, ztrácení věcí, zapomínání denních záležitostí a prokrastinace (vysvětlení v Rx 4/2014). Do druhého patří nervózní poklepávání rukama a nohama, neschopnost v klidu sedět, pocit neklidu, „pohánění motorem“, potíže s relaxací, upovídanost. Do třetího například vyhrkávání odpovědí dřív než dozní otázka, neschopnost počkat, až na něj/ni přijde řada a skákání do řeči. Lze si představit, že některé z těchto charakteristik v kombinaci s určitými povahovými rysy mohou být za jistých okolností evolučně výhodné. Tak pro vůdcovství se hodí schopnost dělat si věci po svém (neposlušnost), řešit problémy neotřele, rychle měnit tempo. Pro sportovní činnost to může být určitý nepokoj, „motor“, aktivita, netrpělivost. Sport je pak cosi jako odreagování. No a pro tvůrčí činnost to může být generování nápadů, impulzy, denní snění, fantazie. To první, spojeno s určitou asertivitou, vůlí a sociální inteligencí, může být skutečně selekční výhodou. ADHD zřejmě trpěli prezidenti USA Jefferson, Lincoln, Eisenhower a G. W. Bush či dokonce generál Patton, Walt Disney, Henry Ford a Bill Gates. V oblasti sportu to byli třeba plavec Michael Phelps (18 zlatých olympijských medailí) či basketbalista Michael Jordan. Z tvůrčích osobností se říká, že příznaky ADHD měli Albert Einstein, Graham Bell, Thomas Edison, Benjamin Franklin či malíři Vincent Van Gogh, Salvador Dali nebo Pablo Picasso. Z herců a zpěváků různé internetové zdroje, specializované na ADHD, uvádějí jména jako Steve McQueen, Jack Nicholson, Elvis Presley, Sylvester Stallone aj. I kdyby to byla všechno jen z poloviny pravda, tak je nabíledni, že genetická vloha pro ADHD má jistou reprodukční úspěšnost, díky které je navzdory všem nevýhodám zřejmě nesmrtelná. A tak je to i s jinými poruchami včetně úzkosti, o agresivitě či lidské hlouposti nemluvě.