10. 10. 2014
Pane doktore,
Ted probíhá u nás diskuse o tom, jestli je lékař povinen ujmout se každého pacienta, který se na něj obrátí. Zajímá mne váš názor. Neodpovídejte mi paragrafy, ty se můžu dočíst jinde (pacient má právo na výběr lékaře i nemocnice), chci vědět, co si o tom myslíte vy.
Josef Boudil
Nechme stranou nepříjemný pocit, že neanonymně odpovídám anonymovi, protože pochybuji, že jméno Boudil existuje. Ale budiž. Máte pravdu, že podle platných zákonů (Zákon č. 372/2011 Sb. o zdravotních službách a Zákon o veřejném zdravotním pojištění 48/1997 Sb. ve znění pozdějších předpisů) má u nás pacient právo vybrat si lékaře, nemocnici a dokonce i operatéra. Toto právo je však omezeno kapacitou dotyčného lékaře (den má jen 24 hodin), odborností (je pochybné trvat na tom, aby vám žlučník operoval psychiatr), organizací nemocnice (lékařům se nemohou kvůli přání jednotlivce měnit služby a pracoviště), geografickou vzdáleností (asi si nebudete jezdit pro recept z Ostravy do Klatov), pojištěním (lékař nemá smlouvu s vaší pojišťovnou) a výjimkami, k nimž patří vazba a vězení (svobodná volba lékaře by pro vězně znamenala vždy příjemnou propustku za panem primářem na Homolku či výlet z Valdic do Brna), vojenská činná služba aj. Lékař (nemocnice) však za žádných okolností nesmí odmítnout první pomoc a neodkladný případ, což se bohužel někdy děje. Nejednou se stalo, že záchranka s dojezdem 15 minut k pacientovi, ohroženému na životě, ho po resuscitaci a zaintubování dvě hodiny vozila po ucpané Praze a nemohla najít nemocnici, kde by ho vzali. Pokud jde o požadavek, aby lékař směl odmítnout obtížného, agresivního, nespolupracujícího pacienta, pak s ním souhlasím, ale na rozdíl od nadšených propagátorů zákona, který by takové právo zakotvil, vidím několik omezení, jež by měla být zvážena. Podotýkám, že sám se v situaci, kdy musím pacienty odmítat, ocitám, neboť na jedné straně nejsem lékařem v první linii, moje hlavní pracovní náplň je v oblasti managementu, organizace výzkumu a ve výuce, ale na druhé straně se mi díky mediální známosti žádosti o vyšetření jen hrnou, a to i v oblastech, ve kterých nejsem odborníkem. Omezení dané pracovní kapacitou zlomku úvazku tak mohu uplatnit velice brzy. V souvislosti s mediálním zkreslením kompetence si často vzpomenu na herce Miloše Kopeckého, kterého nadšená televizní fanynka seriálu Nemocnice na kraji města prosila, aby jí operoval koleno. Další důvod, proč je požadavek na odmítnutí pacientů pochopitelný, je nastavení úhrad od pojišťoven v některých oborech takové, že čím více pracujete, tím více na tom proděláváte. Jediný důvod, proč tak činit, je láska k bližnímu či charita. Ta má v medicíně pochopitelně své místo, ale pouze v proporci, jež neohrozí celkové fungování. Omezení, která mám na mysli, se však týkají nebezpečí, že by pod záminkou „svobodné volby pacienta“ lékaři vyřazovali z evidence méně lukrativní pacienty a nechávali si jen ty, za něž z pojišťovny více cinkají dukáty. Taky by se mohli zbavit všech přemýšlivých, kritických, nepříjemných a nesympatických pacientů a nechat si jen pochlebníky a donašeče úplatků. Můj názor tedy je, že lékař by možnost odmítnout pacienta mít měl, ale musel by důvod (včetně závažného nedodržování léčby či opakovaných hrozeb a stížností) doložit, v regionu by za lékaře musela být náhrada a nesmělo by jít o neodkladnou péči.
___________________________
Lékařská věda už tak pokročila, že dnes už člověk jen málokdy zemře bez lékařské pomoci....
Milan Kupecký