17. 9. 2014
Dobrý den,
jak si vysvětlujete, že Gruzínec Revaz Cincadze, který vyjádřil protest proti okupaci Československa v roce 68, mohl být v téže době sovětskými psychiatry zbaven svéprávnosti a poslán do tamějšího blázince (viz www.hoschl.cz/AVAY)? Ti psychiatři, kteří mu vypálili cejch paranoidního schizofrenika, vůbec nepocítili, že se zpronevěřují Hippokratově přísaze? Měli tak prohnilý charakter? Nebo byli tak zmanipulovaní stalinistickým režimem, že se to projevilo na naprosto obludném stanovování diagnózy? Zajímalo by mě, podle jakých měřítek sovětská psychiatrie vlastně fungovala a jestli byla v celosvětovém měřítku brána vůbec vážně. I z nedávného článku J. X. Doležala vyplynulo, že psychiatrie v Rusku příliš lidskosti nepobrala, když teď na Krymu vyhodili 800 nemocných na ulici – viz www.hoschl.cz/EVA3. Děkuji Vám. J. Sekyra
Psychiatrie odjakživa svádí k politickému zneužití, nejnápadněji v autoritativních režimech. Na rozdíl například od kardiologie či neurochirurgie má téměř každý pocit, že psychiatrii rozumí a může tedy způsobem „podle sebe soudím tebe“ hodnotit druhé. Sklon zneužívat psychiatrii v boji s oponenty je leckde stále vehementní. Mocipáni často nahlížejí psychiatrii nikoliv jako součást medicíny, nýbrž jako služku vhodnou k diskreditování či odstraňování nepohodlných jedinců, což ostatně není ideově vzdáleno původnímu poslání kustodiálních psychiatrických zařízení, budovaných v 19. a začátkem 20. století v rurálních oblastech daleko od měst (Kosmonosy, Dobřany, tehdy i Bohnice), jež měla především uklízet rušivé jedince ze zorného pole „slušné“ společnosti. Je tedy v politické tradici chápat psychiatrii jako nástroj represe, což zdaleka není specialita pouze komunistických režimů, i když tam byl tento vztah modelový: nesouhlasíš-li s vedením politbyra či máš-li odlišný politický názor, musíš být nutně duševně vyšinutý a patříš tedy do blázince. Tzv. zneužívání psychiatrie za minulého režimu nebylo nic jiného než variací na tato dávná témata. Je třeba neustále zdůrazňovat, že psychiatrie je součástí medicíny, že k určení diagnózy je nutné pacienta řádně vyšetřit, že tato diagnóza podléhá lékařskému tajemství jako každá jiná, že tedy nemůže sloužit k nálepkování politických protivníků, a to ani tehdy, byla-li by pravdivá. Politici si mezi sebou neuváženě nadávají do hysteriků a psychotiků, o psychopatech nemluvě. Přitom neslyšíme, že by si političtí odpůrci vzájemně nadávali do metaboliků pupkatých, pajdavců coxartrických, myopiků přisleplých a nestvůr prolezlých rakovinou. Od nálepkování je už jen krůček ke zneužití psychiatrie, protože v tu chvíli začíná ten obor sloužit něčemu úplně jinému než pacientovi. Je nasnadě, že vytrvalá snaha o destigmatizaci psychiatrie se stále ještě míjí účinkem, i když tento žalostný výsledek se projevuje kolísavě a mj. v závislosti na politické kultivovanosti té které garnitury. Tam, kde vládla komunistická strana, snažila se mnohdy obejít zvenčí přece jen viditelné prokazování deliktů legální cestou a uklízet nepohodlné odpůrce režimu bez soudu a bez odvolání coby psychiatrické případy. V SSSR se navíc mělo za to, že kdo nesouhlasí s režimem, musí být duševně nemocný. Mnozí psychiatři toto pojetí jasně chápali jako zpronevěru Hippokratově přísaze a i tehdy se proti tomu někteří vzepřeli a špatně dopadli. Sovětský psychiatr Dr. Semjon Gluzman strávil 7 let v pracovním lágru a další 3 roky ve vyhnanství na Sibiři za odmítnutí přiznat psychiatrickou diagnózu generálu Grigorjenkovi jen proto, že se Grigorjenko postavil na stranu krymských Tatarů a proti okupaci Československa. O „prohnilém charakteru“ a „zmanipulovatelnosti“ se snadno mluví těm, kdo nebyli nikdy tak brutálním volbám vystaveni a mohou se bez ztráty kytičky cítit jako hrdinské pilíře mravnosti. Svět se až na výjimky choval vůči autoritativním či zrůdným systémům srabácky a chová se tak i dnes. Příkladem je Ukrajina nebo Střední východ, kde už před kamerami uřezávají hlavy nevinným lidem a publikují to na internetu. Jediné, na co se „smiřovači“ tenkrát zmohli, bylo vyloučení SSSR ze Světové psychiatrické asociace na pár let (Hawai, 1977). Dneska ani to. Ostatně lidská práva mají v OSN na starosti mezi jinými i takoví borci jako Kuba, Pobřeží slonoviny, Ruská federace či Saudská Arábie.
(bez záruky)