14. 8. 2014
České kružítko
Dobrý den,
historik A. Portmann přináší znepokojující pohled na soudobou českou společnost. Vy osobně byste podepsal jeho slova? Cituji: "Před osmi lety bych řekl, že jsme na dobré cestě. Ale teď je Česká republika spíš ve fázi regrese. Mám pocit, že zhoubné dědictví komunismu, a obzvlášť normalizační periody, je vidět čím dál víc. Určitě jsme tu s vybudováním demokracie stále dál než v den pádu komunismu. Jenže vidím problém v tom, že do funkcí se teď dostává generace třicátníků a čtyřicátníků, která je v duši „znormalizovanější“ snad ještě víc než jejich rodiče. Samozřejmě to neplatí pro celou generaci. Ale jejich rodiče byli potomky pokolení, které vyrůstalo a pracovalo za první republiky. A oni sami zažili uvolněnější šedesátá léta, Pražské jaro. Mohli si odnést do života alespoň nějakou základní orientaci. Jenže jejich děti už vyrůstaly za normalizace, která se vyznačovala naprostým rozpadem hodnot a přízemním zaměřením na hmotné statky".
S pozdravem Václav Tesař
S názorem, že naše nová demokracie se nevyvinula tak, jak jsme si ve svém entuziasmu před pětadvaceti lety představovali, nelze než souhlasit. Méně jednoznačné je však posouzení, do jaké míry se na neblahém vývoji podílí léta prožitá v „normalizaci“ a do jaké míry je úpadek dán hlubšími zdroji našich povah. Ze starých cestopisů lze vyčíst, že už před staletími byly v našich severních hvozdech nápadné rozdíly v čistotě a pořádku mezi českou a německou vesnicí. Naši rakouští sousedé nám prý už v 19. století, tedy dávno před komunismem, přišili přezdívku bömischer Zirkel neboli kružítko (otočí, na co přijde). Nelze si to nevybavit dennodenně při zprávách o ukradených okapech, poklopech nad kanály, železničních drátech a naposled i materiálu z nedostavěné dálnice u Hradce Králové. S touto mravní výbavou a současně při absenci strachu z božího hněvu jsme vstoupili do 21. století, pobídnuti nově nabytou svobodou. Bylo tedy nadšené přijetí komunismu našimi předky před bezmála sedmdesáti lety důsledkem jejich povah nebo obráceně? Není tomu tak, že se v tomto smyslu pouze opakuje historie? Mezi prodromy takového vývoje patří narůstající nespokojenost, jež mnohdy kontrastuje s celkem slušnou objektivní situací, pěstování závisti nejen jako motivační síly, ale jako hlavního etického kritéria (komu se daří dobře, je tudíž zloděj, což je často projekce, kdežto chudoba = dobro a patent na pravdu), cynický pragmatismus (chybí ideály a jiné hodnoty než peníze) a dekadence prakticky ve všech oblastech veřejného života. Daniel Kaiser v názorově podobně laděném textu (Echo24, 3/8) nedávno napsal, že po roce 1989 u nás probíhal pokus vybudovat otevřenou společnost podle tradičního západoevropského vzoru. Česká demokracie byla zpočátku sice nedokonalá, ale nebyly tu žádné nedotknutelné figury, o jejichž dlouhých prstech by se jen šeptalo, jimž by se novináři vyhýbali a proti nimž by ti, kdo se s nimi dostanou do konfliktu, měli potíž sehnat dobrého advokáta. V tomto ohledu je česká společnost nyní vskutku uzavřenější a nesvobodnější než před 25 lety. Dodejme, že k tomuto vývoji přispívá i mezinárodní kontext, v němž dominuje „putinizace“ politiky v mnoha regionech světa (včetně třeba Maďarska), relativizace pravdy, spravedlnosti a hodnot vůbec a zhoubná a pokrytecká politická pseudokorektnost vystužená nezničitelnou strukturou samožerné byrokraticko-úřednické chobotnice.