31. 7. 2014
Právní absurdistán jako bacil
Pane doktore,
před několika dny jsem shlédla na webu Vaši přednášku o depresi, pak jsem Vás viděla v Hydeparku na podobná témata a vyšlo mi, že na stresu je nejvíc „patogenní“ měnění pravidel hry „během utkání“, což vede k naučené bezmocnosti. V poslední době se dozvídám o stále větším počtu do nebe volajících nespravedlností a byrokratických stupidit, na které jsem si při tom vzpomněla. Za všechny příklad člověka, který byl několikrát zmlácen či napaden a navrch mu někdo rozbil okno. Policie nikdy nic nevypátrala, tak si sám dal na dům kameru. Díky ní byli pachatelé konečně dopadeni a jeden se dokonce přiznal. Výsledek je, že pachatelé jsou pro nedostatek důkazů osvobozeni a odsouzen k pokutě je ten poškozený, protože kamera zabírala také kus ulice a tím porušil právo na ochranu soukromí nebo jak se tomu říká. Ted to údajně „řeší“ soudní dvůr EU. Může takhle vzniknout u postiženého deprese? Děkuji za případnou odpověď, za vaše skvělé sloupky v Rx i za tu famozní přednášku.
Václava M., Praha
Naučená bezmocnost je skutečně jedním z modelů deprese. Navíc stres bez možnosti úniku či vlivu na události může vést k řadě dalších poruch, i tělesných, jako je diabetes mellitus druhého typu, žaludeční vředy, hypertenze, srdeční arytmie a v důsledcích též infarkt myokardu. Duševní trýzeň vyvolaná příkořím, nespravedlností, šikanou a bezmocí je postiženými někdy „samoléčena“ alkoholem (což je další rizikový faktor nejen deprese, ale i jaterních onemocnění, demence, úrazů, dopravních nehod a kriminality) a léky, na něž vzniká závislost. Když to domyslíme, tak zprvu nenápadná stupidní rozhodnutí byrokratických hlupců postrádajících špetku zdravého rozumu mohou ve svých důsledcích způsobit tragédie celých rodin a nezměrné ekonomické ztráty. Odpovídám tedy, že deprese takto vskutku vzniknout může. Ba co víc, může takto dojít i k trestným činům (vzpomeňme na lékaře – okradenou oběť nigerijských podvodů, jenž na ambasádě zastřelil nigerijského vyslance), k sebevraždě či k agresi vůči původcům šikany. Kdysi proběhla novinami děsivá zpráva, že dvanáctiletý chlapec zabil svého otce. Můj starší kolega dělal v té věci znalecký posudek a vyprávěl mi, jak to tehdy bylo: ten otec byl alkoholik a hrubián, jehož se v okolí každý bál. Často surově bil manželku i synka, jenž se ji snažil bránit. Když jednou v opilosti začal opět mlátit matku, chlapec se jí zastal a otec mu za to s posměchem sebral koťátko (to nejmilejší, co kluk na světě měl), otevřel dvířka hořících kamen a to živé kotě do nich vhodil. V tu chvíli dítě popadlo pohrabáč a vší silou otce udeřilo. Ten zavrávoral, spadl na rozpálená kamna, praštil se do hlavy a byl mrtev. Kdo byl vrah? V méně emočně vypjaté podobě probíhá jako naučená bezmocnost například i realizace našeho evropského projektu (www.nudz.cz). Od chvíle, kdy byl schválen a navzdory otálejícím byrokratům a stále se měnícím úředníkům úspěšně spuštěn, dělají až na výjimky téměř všichni všechno pro to, aby se nezdařil. Sypou písek do soukolí, zpochybňují, šikanují, obviňují a úspěšnému dokončení velké investice nejen nepomáhají, ale aktivně brání. Vydalo by to (a asi vydá) na celou knihu. Mám tak příležitost místo svých hlavních povinností uplatňovat psychoterapii u členů realizačního týmu, kteří stále dokola musí opakovaně dokládat totéž, aby to bylo vzápětí zpochybněno, vracet se stále na začátek, zápasit s omezeností a tupostí a už jim začínají bouchat saze. Takže pána s kamerou obdivuji. Navíc, když někdo vynese svůj obličej na světlo boží, tak musí počítat s tím, že ho někdo spatří, ať z okna, na chodníku či v kameře. Jaképak soukromí – to je nesmysl, kamer je všude jak naseto. Komu to vadí, maskuje se burkou, kapucí nebo šátkem.