17. 4. 2014
Dobrý den, pane profesore.
Zajímalo by mě, jestli jste už někdy odpovídal na otázku, co je to svědomí, proč někoho trápí i maličkosti a jiní lidé snad ani žádné svědomí nemají? Nemyslím vrahy, zloděje a podobné živly, ale běžnou populaci, ve které jsou lháři, zlí, zákeřní a falešní lidé apod. Takové lidi svědomí netrápí nebo jak to u takových lidí funguje? A ještě by mě zajímalo, jestli to, že někdo nedokáže lhát nebo velmi nerad lže, je jen neomalenost a nevychovanost nebo je to taky porucha? Mám totiž pocit, že lhář je společensky přijatelnější.
Děkuji. Eliška
Předpokládám, že Vás ve skutečnosti nezajímá, zda jsem už někdy odpovídal na otázku, co je svědomí, ale spíše odpověď sama. Ta je ovšem velmi rozsáhlá a zahrnuje pohledy historické, jazykovědné, náboženské, filosofické, etické, kulturní, evoluční, neurovědní a jiné. Velmi zkráceně řečeno si svědomí můžeme v souladu s Freudem představit jako výchovný a civilizační nános lidské schopnosti rozlišovat mezi dobrem a zlem. Toto kritérium má při našem špatném rozhodnutí za následek pocity viny. Za ten „nános“ může autorita rodičovská (otec), archetypální (bůh-otec trestající) a náboženská (Bůh), reprezentovaná jako naše Superego, vůči němuž se prohřešujeme (Ego, které pokouší Id). Vůči těmto autoritám v nás naše viny pociťujeme. Svědomí má svou reprezentaci v mozku, protože při poškození čelního laloku se může i v tomto smyslu změnit osobnost. Je pravděpodobné, že určité obrysy svědomí máme vrozeny („jsou v genech“) a svědčí o tom i vrozené mechanismy zábran u zvířat, jež odhalila etologie a jež předpokládal už i Darwin, které lze považovat za předstupně morálního chování. Mezilidské rozdíly v mravní výbavě mohou být tedy dány tím, že jedinci se mezi sebou liší jak v oné genetické disposici, tak v tom, do jaké míry byli vystaveni výchovnému působení autorit, od výchovy přes náboženství až po kulturu. Svědomí souvisí také s naší schopností vctítit se do rozpoložení druhých (empatie), se sociální kognicí a s kontextem, v němž se pohybujeme. Jistě si lze představit, že bez těchto schopností může být jedincovo svědomí ve smyslu morálky a ohledů na druhé defektní. Pokud jde o kontext, ten může na druhou stranu přispět k fanatismu (náboženskému, politickému, národnostnímu, rasovému), jenž z nás břímě mravního rozhodování snímá (dobré je to, co slouží pánubohu, vůdci, národu, rase) a my jsme pak ve jménu svého idolu schopni páchat zlo bez výčitek svědomí. Naše svědomí je oním idolem usurpováno, takže nejen, že necítíme výčitky, když v jeho jménu třeba i vraždíme, ale dokonce naopak, cítili bychom je, kdybychom tak nečinili (provinili bychom se vůči autoritě, v níž jsme nekriticky uvěřili).
Pokud jde o pravdu a lež, jako dítě jsem si také kladl otázku, zda pravda a drzost či neomalenost nejsou vlastně totéž. Dodnes si neumím představit, že bych někomu postiženému či nemocnému říkal do očí hezky od plic, co si o jeho hendikepu doopravdy myslím. Hezky to vyjádřil Václav Havel výrokem, že pravda není jen to, co říkáme, ale taky jak, kdy, kde, komu a proč to říkáme. A tu se nám ten rozdíl mezi pravdou a neomaleností hezky vyjeví a ukáže se, že v ideálním případě, jehož představu v sobě mnozí chováme, není lhář společensky přijatelnější, než ten, kdo lže nerad. Naopak.