13. 3. 2014
O toxických matkách
Dobrý den!
Mám dva zdravé syny (4 a 2,5let) - v těhotenství jsem nenavštěvovala žádný těhotenský kurs a těhotenství nijak "neprožívala", neřešila jsem porod a o očkování jsem se taky nikdy nijak extra nezajímala. Těhotenství jsem měla bezproblémové, porody přirozené, (co mám dělat, jsem se dozvěděla až na porodním sále), miminkovský věk kluků jsem prožívala bez "prdíků", problémů s kojením a bez jiných "mateřských starostí" a stále si říkám, jestli jsem měla takové štěstí, anebo jestli je to mým přístupem, který některé mé kamarádky považují až za krkavčí (nemám tolik načteno, co ony a nemám doma ani odsávačku hlenů, ale zato mám psa a občas si vyrazím ven a na děti si ani nevzpomenu). Mám kamarádky, co řeší porod, kojení, v noci se nevyspí, děti jim nejedí, tu je krmí kapkami proti nadýmání, tu jim dávají čípky na bolest, když jim rostou zoubky, inhalují, když kašlají, apod., nepustily své děti do školky, protože by plakaly (zajímalo by mě, která strana víc) nebo by tam onemocněly. Přijde mi, že čím jsou maminky úzkostlivější, tím víc mají problémové dítě, počínaje "hrozným zážitkem z porodnice", přes prdíky a horečky při růstu zoubků a konče špatnou reakcí na očkování. Co si o tom myslíte? Opravdu to tak může fungovat, anebo jsem měla to štěstí, že mám pohodové děti, co se sice sem tam mezi sebou poperou, dokážou se vztekat a zlobit, ale jinak chodí samy spát a jedí v podstatě všechno? Nebo jsem naopak flegmatik, že to až tolik neřeším a neprožívám?
Děkuji za odpověď. S.H.
Zda jste flegmatik a zda je Vaše ledabylost v roli matky za hranicí zodpovědnosti, to z Vašeho dotazu nepoznám. Nicméně na jednu zajímavost se v něm upozornit dá: omezující výchova úzkostných matek má skutečně na jejich potomky neblahý vliv. Dokonce se u úzkostných poruch někdy hovoří o tzv. sociální dědičnosti, při níž se některé vzorce chování přenášejí do další generace nápodobou. Jistě to není celá pravda, protože genetické riziko pro tyto poruchy také existuje a částečně se na přenosu problému rovněž podílí. Některé matky jsou však dokonce tak hyperprotektivní (ochranářské) a "toxické", že se neurotické příznaky jejich potomků označují slangově jako maminkitida. Často jsem si při kontaktu s takovou matkou, jež přivedla do ordinace zkroušeného dospělého syna, mluvila za něj a na všechno měla energický názor, v duchu říkal, že mít takovou matinku, tak dopadnu ještě hůř než ten její synek.
Na druhém pólu škodlivosti je však nezájem, nedostatek fyzického kontaktu v raném dětství, nedostatek času pro společně aktivity (kamarádky!) a v krajním případě zanedbávání, zneužívání nebo týrání. Na tom spektru vidíte, že cesta ke zdravému rozvoji osobnosti je náročná a prochází soutěskou mezi nadměrnou, vlezlou "péčí" a zanedbáváním. Pokud jde o různé návody, pomůcky a rady, jejich narůst je důsledkem celkového vývoje civilizace, jež je nyní podstatně rozmazlenější a zbyrokratizovanější než před několika desítkami let. Důsledkem jsou opatření a omezení, která jsme za mého dětství neznali: pásy, helmy, odsávačky, diety a všelijaké rituály, jež se navíc lavinově šíří po internetu. Váš přístup je sympatický, ale jako matka nikdy nebudete úplně z lesa venku. Počkáte-li si, co z těch dětí vyroste, shledáte, že to, že chodí samy spát a všechno snědí, je sice radostné, ale zdaleka to není všechno, co se od nich očekává.