6. 3. 2014
Mateřství a kariéra
Vážený pane Höschle, chci Vás poprosit, abyste navázal na svůj (jak jinak než výborný) článek z Reflexu 31/13 (1. 8. 2013) o dilematu mateřství a kariéry. Mne by zajímalo, jak se může projevit ve společnosti důsledek trendu zřejmě všech zemí od Německa na sever, totiž dát dítě po dovršení tří čtyř měsíců do jeslí a jít pracovat. Já žiji v Bavorsku, kam tento trend míří nezadržitelnou rychlostí, i když ještě před pár lety tady školky natož jesle skoro neexistovaly. Jak může nedostatek sociálního pouta k mateřské figuře resp. spatně načasované odpoutání od ní člověka "psychologicky" poškodit?
Za odpověď velice dekuji! Pavla Noack
Na „zdravou“ délku období připoutání dítěte k matce (attachmentu) a škodlivost jeho předčasného odpoutání (detachmentu) lze mít názory na několika úrovních, jež si mohou odporovat. Z hlediska politické (rozuměj genderové) korektnosti je ve společenském zájmu, aby se role a práva matek (na práci, kariéru, uznání, odměnu atd.) prakticky nelišila od práv otců. To se hezky řekne, hůř udělá. Odložit dítě do školky je jedno řešení, dát ho na starost otci druhé. Z hlediska individuálního vývoje osobnosti dítěte je nejosvědčenější model klasické rodiny, v níž bezproblémově proběhne socializace (vrůstání do společnosti) elementární, kdy primární je vztah k matce, rodinná, v níž se od něj druhotně odvinou vztahy k otci, sourozencům a prarodičům, a veřejná, jež začne školou a probíhá prakticky celý život. Tento přirozený harmonogram je postaven na odlišnosti ženské a mužské role a na určité nerovnosti pohlaví. V moderních dějinách proběhlo několik víceméně nechtěných celospolečenských experimentů s předčasným „detachmentem“ a kolektivní výchovou v nižším věku – počínaje tzv. převýchovou neněmeckých dětí v nacistických rodinách, přes jesle a školky k úlevě pracujících matek za socialismu až třeba ke komunitám typu izraelských kibuců v téže době. Hodně z kolektivní výchovy měly také internátní školy britského impéria či francouzská lycea, ale tam šlo zpravidla již o větší děti. Problém je, že důsledky těchto „přirozených“ experimentů lze jen obtížně vyhodnotit, protože nebyly založeny jako prospektivní studie, nemají odpovídající kontrolní soubory a nejsou v nich „ošetřeny“ vlivy mnoha velice různých proměnných, jako je kultura, tradice dvou resp. třígeneračních rodinných uspořádání, náboženství, vztah k vlasti, k armádě, historická epocha, geografické souvislosti, kontakt se zvířaty, podnebí, strava a mnoho dalších. Můžeme si sice myslet, že ten či onen model je lepší či zdravější, ale nemůžeme říci, že Izraelci z kibuců či generace dnes šedesátiletých Čechoslováků, co vyrostli v jeslích a školkách, je nějak o poznání horší či nemocnější než nějaký srovnatelný vzorek a že je v ní významně vyšší proporce Koukolíkových „deprivantů“. V jednotlivých případech lze takovou souvislost sice psychoanalyticky vystopovat, avšak sotva statisticky vyhodnotit. Podle pediatrů a mnoha dětských psychologů byly zejména tzv. týdenní jesle zločinem, protože tam nedocházelo k vazbě dítěte na identifikační objekt (ani na matku, ani na ošetřovatelku). Takový názor můžeme na individuální úrovni sdílet, ale je obtížné ho podložit objektivními důkazy, snad s výjimkou prokázané prospěšnosti kojení a škodlivosti střídání identifikačních vzorů, jako je tomu v dětských domovech. Mnozí se s klasickým modelem ztotožňují spíše intuitivně a také proto, že i matce většinou vadí, je-li její mateřská role defektní a po dítěti se jí stýská.