6. 2. 2014
Jak dostat sestřenici na psychiatrii
Vážený pane doktore,
Moje sestřenice byla před 2,5 lety (půl roku po porodu své dcery) hospitalizována kvůli silným depresím v psychiatrické léčebně s konečnou diagnózou bipolární poruchy. Sestřenice byla přeléčena, deprese přešly, vše se vrátilo do starých kolejí. Bohužel medikaci vysadila a od minulého léta pozorujeme nástup druhého extrému - mánie. Ta vyústila mimo jiné ve vystěhování manžela s žádostí o rozvod, naprostý egocentrismus a posedlost svým zdravím (proto také odmítá brát léky coby "chemické svinstvo"). Pokud se někdo z okruhu přátel či příbuzných pokusí něco namítnout či nesouhlasit, je s ním bez milosti přerušen kontakt. Neustále "nestíhá, nemá čas". Dvacátého čtvrtého prosince se rozhodla rekonstruovat a malovat pokoj - pro její tříletou dceru tak nestihla ozdobit stromeček, ani zabalit dárky či nakoupit. Její svět chvatu, nesoustředění a zkratovitého chování totiž nejde dohromady s žitím v rodinném domě s kotlem, zálibou ve svíčkách (co víme, dvakrát téměř hořelo) a spoustou dalších skrytých nástrah, o hlídání malé dcerky ani nemluvím. Rodinní příslušníci i kamarádi ji zkoušeli přesvědčit k léčbě po dobrém i po zlém - vše je marné, dostává se nám odpovědi, že je v naprostém pořádku, vše ví nejlépe, zařizuje si život po svém. Bojíme se, aby se jí a dceři nic nestalo či aby nepřišly o dům nad hlavou - ať už v důsledku nehody nebo kvůli dluhům. Kontaktovali jsme její psychiatričku, ta se odvolává na poslední návštěvu, kdy prý byla sestřenice v pořádku a nelze nic dělat. Je to pravda? Musíme opravdu čekat, než se stane nějaká katastrofa? Jaký byste zvolil přístup k takto nemocné osobě? Uvědomujeme si, že se jedná o vážnou chorobu a její stav tak dlouhodobě omlouváme, ale se všemi negativními konsekvencemi, které se nás dotýkají, a vyloženě zlým chováním to začíná být těžší a těžší.
Děkuji za odpověď. S úctou M. A. (při případném zveřejnění prosím uvést jen iniciály)
V případu Vaší sestřenice jsou podstatné dvě věci. Za prvé, poukaz na to, jak u některých diagnóz, bipolární poruchu nevyjímaje, je nesmírně důležitá spolupráce pacienta (adherence k léčbě), neboť vynechání léků sice vyhovuje odpůrcům „chemických jedů“, ale může zničit nemocného i celou jeho rodinu. A za druhé, jak obtížné je ve společnosti, kde se dodržují lidská práva, dostat nebezpečného jedince preventivně do zdravotnického zařízení proti jeho vůli. Preventivně v tomto případě znamená „dříve, než něco provede“. Možností není mnoho. Ta nejhorší, ale nejúčinnější, je skutečně počkat, až dotyčný svým jednáním přímo ohrozí sebe nebo své okolí. Další možnost je soustavný nátlak rodiny, přátel či zaměstnavatele, kteří ho/ji na psychiatrii přivedou. Jiné cesty vedou nejen přes všeobecného lékaře nebo specialistu, který se stará „o tělo“ a pacienta přesvědčí, že potřebuje ještě psychiatrické léčení, ale i přes deklarované ohrožení zdraví či bezpečnosti dítěte podle zákona č. 359/1999 Sb. (novela z r. 2012) o sociálně-právní ochraně dětí. To lze uplatnit na obecních či městských úřadech. Poměrně úspěšné také bývá zavolání rychlé záchranné služby, ale to je možné jen tam, kde se vyvine akutní stav neklidu či zmatenosti, nikoliv u vleklých poruch. To platí i o angažmá policie. Poslední naděje svitne ve chvíli, kdy se mánie opět přesmykne do deprese, neboť tam nemocní zpravidla v léčbě spolupracují a lze jim zavést dlouhodobou léčbu stabilizátory nálady s častějším kontaktem, jenž po zvládnutí deprese může opakování mánie do značné míry zabránit. Nemožnost dát léčit všechny, kteří to potřebují, je daň, kterou platíme za svou svobodu, za lidskou důstojnost, a také za to, že nás nemůže někdo dát zavřít na psychiatrii jen proto, že se mu nelíbíme. V případě, který popisujete, je strádání rodiny sice značné, ale má své meze právě v momentě, kdy je lze již považovat za přímé ohrožení. Pak lze uplatnit zákon upravující nedobrovolné hospitalizace (viz Rx 28/2007 - na www.hoschl.cz zadat do vyhledávacího okénka „Kroměříži“).