2. 1. 2014
Konspirační myšlení
Vážený pán profesor,
so záujmom som si prečítal Váš rozhovor v našich novinách SME 14.12.2013. Dovolím si nesúhlasiť s tvrdením, ktoré je hneď v titulku, že kto nerozumieme svetu, verí konšpiráciám. Domnievam sa, že je to zložitejšie a že v skutočnosti konšpiratívne teórie môžu vytvárať vysoko inteligentný jedinci. Dokonca by som povedal, že úspešnosť v IQ testoch, čo sú často extrapolácie exponovaného materiálu, súvisí s vlohou k extrapoláciam rôzneho typu a k paranoidným interpretáciám aké sa objavovali napríklad u nositeľa Nobelovej ceny Johna Nasha, ktorý mal schizofréniu.
Jozef Horváth, Petržalka
Máte samozřejmě pravdu v tom, že věci jsou vždy složitější, než se zdají, a také jste správně postřehl, že zavadíte-li o komplikovanější téma v rozhovoru pro noviny, vystavíte se riziku hrubého zjednodušení, protože na víc není prostor. Podhoubí konspiračních teorií je toho dobrým příkladem. To, co jsem v onom rozhovoru uvedl, je tedy z uvedených důvodů neúplné. Shrňme to. Snažil jsem se říci, že sklon ke konspiračním teoriím je živen sklonem k jisté iracionalitě, trochou mysticismu, ale hlavně paranoiditou, podezříváním, hledáním viníka. A připomněl jsem, že paranoidita bývá spojena s nižší schopností vyznat se ve složitém světě, jinými slovy s černobílým myšlením. To všechno je z empirického hlediska nejspíš pravda. Také je ovšem pravda, že je rozdíl mezi „tvůrcem“ konspirační teorie, a tím, kdo jí pouze věří. Černobílé myšlení a nižší inteligence jsou asi častější v druhém případě – u těch infikovaných. Tvůrci – máte pravdu – jsou, podobně jako paranoici třeba, lidé často velmi inteligentní a dokáží „logicky“ sestavit puzzle i z velmi neurčitých kostiček, abych tak řekl. Můžeme tedy onen rozhovor ve SME doplnit o postřeh, že konspirační teorie mohou být také produkty hloubavých lidí, kteří mají schopnost extrapolace a logických dedukcí i tam, kde to běžně jen tak někdo nesvede. John Nash je tedy už z důvodu choroby (na to nezapomínejme!) úplně jiný typ paranoidního jedince než někdo, kdo neumí do pěti počítat a emocionálně skočí na lep kdekterému blábolu. Podmnožiny osob věřících různým spiknutím a konspiračním teoriím jsou tedy kognitivně více či méně zdatní jedinci - jednak tvůrci konspiračních teorií a jednak jejich sugestibilní konzumenti. Jejich společným jmenovatelem je podezřívavost, jež má ovšem různé zdroje, dále neochota akceptovat neurčité a nejasně strukturované jevy, hledání viníka za každou cenu a jasnozřivé nalézání kauzálních souvislostí i tam, kde ve skutečnosti nejsou. Přechod od těchto vlastností v rámci širší normy až k paranoickému vývoji (bludu) je neostrý a mnohdy plíživý. A ještě důležitá poznámka: termín „konspirační teorie“ není příliš dobře definován. Například policejní vyšetřování je vlastně vytvářením (a testováním) konspiračních teorií, kdežto naopak přesvědčení, že někoho unesli ufoni nebo že Elvis Presley žije, neodhaluje žádnou zapeklitou konspiraci a není to ani teorie, je to pouze nesmysl.