11. 10. 2013
V zásadě to důležité je. Znám bývalé komunisty, kteří jsou natolik charakterní, že nikam nekandidují, a těm budiž odpuštěno. Každý se někdy mýlíme či selžeme a vůbec - čertví, jak to mysleli. Nejde o to, aby se vítězové a poražení vzájemně škodolibě ostrakizovali. Jde však o to, aby se zastánci, byť dočasní, totalitní ideologie nedrali zase k moci. U nás to však má dva háčky. Za prvé, v naší zemi bylo po Únoru 1948 přes 2 miliony (!) členů KSČ, později se počet ustálil asi na 1,5 milionu. Lidí v produktivním věku je asi 70%. Každý sedmý byl tedy komunistou. Průměrná velikost rodiny byla v 60. letech 3 lidi. Z toho plyne, že v té době (cca 15 mio obyv.) měla komunistu každá třetí rodina. Takže morálka nemorálka – není kde brát. Druhý háček je psychologický: ti lidé nebyli ve Straně proto, aby spojili proletáře všech zemí, ale hlavně proto, aby mohli dělat kariéru a uplatnit svůj talent. Jsou to právě oni, kdo jsou nadáni touhou po vzestupu, po nápravě společnosti a po obracení obyvatelstva na správnou víru. Tím jsou ke kandidaturám v politice přímo předurčeni. Takže co naděláme.