3. 10. 2013
Jak totalita formuje povahu
Vážený pane doktore,
Zajímal by mne Váš názor na to, jaký vliv na povahu a chování jednotlivce a národa mohl mít komunistický režim 1948 - 1989. Většinu svého života jsem žil v USA a Západní Evropě. Nyní žiji nějaký čas v České republice a nemůžu uvěřit tomu, jak se zde mnozí lidé k sobě chovají. Jsem velmi zklamán mezilidskými vztahy v této zemi. Jevy jako je závist, bezohlednost, arogance, nenávist, sobectví, všeobecná apatie a nesoudržnost mezi lidmi zde je šokující. Samozřejmě, tyto jevy se najdou ve všech společnostech na této planetě, co je ale neuvěřitelné, je intenzita a stupeň tohoto chování v Česku. Když diskutuji o této otázce s lidmi, kteří se narodili a žili v tomto státě za První republiky, jednoznačně je mi dána odpověď, že tyto negativní jevy se v takové intenzitě tenkrát neobjevovaly. Valná většina těchto seniorů-pamětníků se shoduje na tom, že léta totality, nacistické i komunistické, se negativně podepsala na duševnu většiny lidí. Předem děkuji za odpověď.
John Švábeník
Ačkoliv se mnou pamětníci a laudatores temporis acti (chváliči starých časů) nebudou souhlasit, obávám se, že na tuto otázku nelze odpovědět. Dějiny jsou singularitou, jež v čase sice vykazuje určité podobnosti, z nichž bychom si měli brát poučení, ale nejsou zákonité a jejich podmínky nejsou napříč epochami objektivně porovnatelné. Nápadné totiž je, že prakticky ve všech společenstvích se vždy zdálo, že „dříve bylo líp“. I v Americe se teď vzpomíná na zlatá léta šedesátá. Přitom to byla léta kubánské krize, zastřelení Kennedyho a vietnamské války. U nás se teď s nostalgií vzpomíná nejen na první republiku, kde „všechno bylo krásné a květiny nádherně voněly“, ale kupodivu i na dobu komunismu, „kdy jsme byli mladí, venku zpívali Beatles, v Praze Satchmo a do Semaforu připlul jazz“. Obávám se, že naše milosrdná paměť nás mírně řečeno klame a my na to nemáme náhled. Pokud jde o USA, znáte tu situaci určitě mnohem lépe než já, ale i ke mně se doneslo, jak nesnesitelný z hlediska mezilidských vztahů může být život na jižanském malém městě („biblic belt“), ovládaném místním sheriffem, policajtem, farářem a jejich pěti kumpány, a jak rozpolcená je nyní Amerika kolem postavy prezidenta a jeho politiky. Lze tyto postřehy napříč kulturami srovnávat? Vždyť výsledný dojem je vždy modifikován osobní zkušeností a osudem, tím čeho jedinec dosáhl a v jakém mikroklimatu žije. Znal jsem člověka, který nostalgicky vzpomínal na druhou světovou válku a období stanného práva, kdy byl v Praze klid, prakticky žádná auta a téměř nulová kriminalita. Všechny ty argumenty jsou přece vzájemně neporovnatelné! Tím vším ale nechci říci, že by život v nesvobodě nedeformoval povahu jednotlivce. Určitě ano, ale každého poněkud jinak, mnohé dokonce pozitivně: zkušenost z totality může člověka naučit vážit si svobody, znát její cenu. Pod tlakem praskají charaktery všude, nejen v Čechách. Quislingové byli i v tom ušlechtilém Norsku, bezcharakterní práskači ve sladké Francii, Chamberlain v Anglii. Je to vždy jen otázka míry a proporcí. Lidé se svými charaktery neliší o nic víc než svými obličeji. Někdy to ovšem, pravda, stačí k epidemii zachmuřených tváří a „blbé nálady“. Ale když vidím, jak se v Rakousku nyní před volbami brojí proti korupci (sic!), jsem při zevšeobecňování „národních povah“ a idealizaci první republiky velmi opatrný.