12. 9. 2013
Samonavozené zoufalství
Vážený pane profesore,
zajímalo by mě, zda je možné, aby si člověk některé psychické onemocnění vyvolal sám? Že by mu připadalo zajímavé mít depresi a úmyslně se snažil v sobě vyvolávat úzkostné stavy a vyžíval se ve smutku a negativních pocitech a myšlenkách tak dlouho, až by skutečně začal být depresivní? Anebo takové sklony má pouze člověk, který v sobě zárodky deprese prostě má a pokud by byl vyrovnaný a v pohodě, vůbec by ho nenapadlo po něčem takovém toužit?
Předem děkuji za odpověď a přeji hezký den,
Mgr. Zuzana Klimešová
Odpověď na otázku, zda si člověk může navodit duševní poruchu sám, má dvě části. V té první se jasně dobereme toho, že ano, a v psychiatrii to využíváme i experimentálně – říká se tomu navozené či samonavozené zoufalství. Pokusná osoba je při něm vystavena pohledu například na trpící a umírající malinké dítě kdesi na jednotce intenzivní péče nebo má za úkol vybavit si nejsmutnější zážitek svého života. Tyto techniky kupodivu vedou vskutku dosti spolehlivě nejen k navození subjektivního pocitu zoufalství, podobného příznaku deprese, ale i ke změnám v místní aktivitě různých oblastí mozku, jaké pomocí zobrazovacích metod vidíme právě u deprese. Navíc kognitivně-behaviorální teorie deprese pracuje právě s tím, že při této poruše jde o zacyklený sled negativních myšlenek typu „Žádná naděje není“, „Cokoliv dělat dá strašné úsilí“, „Nemám nikoho blízkého“, „V minulosti jsem udělal tolik chyb“, „Cokoliv dělám, špatně skončí“. Negativní myšlenková schémata zahrnují negativní vzpomínky („všechno, co jsem udělal, bylo špatně“), negativní sebehodnocení („já jsem špatný“) a tudíž i pesimismus do budoucna („všechno, co udělám, bude taky špatně“). Úkolem psychoterapie je tato schémata narušit a přerámovat. Druhá část odpovědi ovšem musí připustit, že toto všechno se rozvíjí daleko snadněji u jedince s geneticky podmíněnou zranitelností (vulnerabilitou) a se sklonem k neuroticismu, zatímco jedinci bez této zranitelnosti a s nízkým skóre neuroticismu jsou vůči takovémuto rozvoji deprese odolní. Čili už to, že by někomu připadlo zajímavé mít depresi, je samo o sobě projevem sklonu, jenž může být podmíněn neurobiologickou odchylkou. U jiného by se takový nápad v hlavě prostě nezrodil. Nicméně mechanismus rozvoje i „biologické“ deprese může právě vinou negativních myšlenek imponovat jako ono samonavozené zoufalství, byť tomu tak ve skutečnosti v plném rozsahu není. I zde lze s jistou licencí použít příměr s basketbalem: je možné, že se člověk stane špičkovým basketbalistou sám z vlastní vůle (že by mu to připadlo zajímavé a trénoval by tak dlouho, až by skutečně začal být basketbalistou), anebo takové sklony má pouze člověk, který v sobě zárodky talentu a zájmu prostě má a pokud by je neměl a byl v pohodě, vůbec by ho nenapadlo po něčem takovém toužit? (Viz též hoschl.cz, do vyhledávacího okénka zadat „TEDx“ nebo „košíkovou“).