22. 8. 2013
Sekýrovat nebo nechat být?
Vážený pane profesore,
dovolte mi dotaz týkající se psychiky nejmenších dětí. Četla jsem, že to, jak se k dítěti chováme do jednoho roku věku, má vliv na jeho další psychický vývoj. Mám doma dvouměsíčního chlapečka, a proto bych se ráda vyvarovala případných chyb v přístupu k němu. Bylo mi řečeno, že ze začátku (asi do půl roku) se má dítě hodně chovat a nosit, aby mělo pocit jistoty a bezpečí. Nemůže si ale na druhou stranu dítě na časté nošení a pozornost zvyknout a vyžadovat to i později? Také by mne zajímalo, odkdy je vhodné začít u dětí se spacími zvyky, aby se naučily usínat samostatně. Před spaním syna chovám, aby se uklidnil, protože večer často pláče. A zase - nemůže vyžadovat chování před spaním i později, nebo je teď ještě předčasné toto řešit? Předem děkuji za odpověď a jsem s pozdravem.
Vaše věrná čtenářka Ivana Z.
Základní výchovné principy by se měly uplatňovat od prvních okamžiků života. I když každá vývojová fáze dítěte vyžaduje pochopitelně odlišné přístupy a nároky, hlavní směřování, tj. zda jde o výchovu autoritativní, liberální (laissez fair) či „demokratickou“ (určitá kombinace obou předchozích), by mělo být konzistentní. U všech těchto přístupů bychom mohli snést argumenty jak v jejich prospěch, tak k jejich odsudku. Nejméně kontroverzní se zdá výchova demokratická, jež v sobě slučuje vysokou autonomii dítěte a respektování jeho potřeb (kontaktu, bezpečí), tak určitý řád, jenž je dítěti zpočátku nevyhnutelně vnucen. Liberální prvky by se měly týkat důstojnosti dítěte, uspokojování potřeby bezpečí, a později i jeho zvídavosti, tvořivosti a přiměřeného uplatnění. To znamená mazlení, pochování, pohoupání, zpívání, hraní si s dítětem a později trpělivé vysvětlování a uvádění do složitostí světa. Restrikce by se měly týkat chování, jež vede k omezování druhých („co sám rád nemáš, druhému nečiň“), nácviku základních hygienických návyků (nočník, záchod) a určité pravidelnosti a pochopení toho, že každá aktivita má svůj čas. Velice důležitý je také nácvik odložené satisfakce (uspokojování tužeb), tedy funkce slůvka „až“. Podrobnější vysvětlení najdete na hoschl.cz, zadáte-li do vyhledávacího okénka slovo hračku a odkliknete „Promoční projev 2(96)“. Podaří-li se toto všechno skloubit, vyjde Vám, že dítě se vskutku má hodně chovat a nosit, aby mělo pocit jistoty a bezpečí, ale zároveň se má postupně zavádět návyk na samostatné usnutí. Nikoli radikálně a nikoli hned. Vhodná doba k nácviku čehokoliv je u každého poněkud jiná. V případě usínání záleží mj. na míře úzkostnosti dítěte, na robustnosti usínacích mechanismů (některé děti „spí, jako když je do vody hodí“), na předchozí únavě, na fyzickém komfortu apod. Starší pediatrické školy upřednostňovaly přísnou režimovou výchovu, spaní oddělené od matky už v porodnici, „nechat vyřvat“, ale neustoupit a tvrdě vyžadovat poslušnost. Později přišla móda úplné tolerance, jež u dětí vedla k zaostávání v určitých složkách vývoje a v dospělejším věku i k neuroticismu. Dnes se má za to, že dítěti by se mělo ustupovat pouze do té míry, aby neztratilo pocit bezpečí a lásky, ale ani o píď dále. Výchova má být vlídná, ale důsledná. U dětí v naší rodině jsme zprvu začínali spíše autoritativně, nejvíc u první dcery, ale později jsme uplatňovali liberálnější přístup (nejvíce u nejmladšího chlapce). Osobnosti jsou to sice dosti rozdílné, ale ani po 35 letech nedokážeme říci, co bylo pro jejich zdravý vývoj lepší nebo horší. Takže nejspíše buďte zcela autenticky sama sebou a spíše než na rady psychologů a této rubriky dejte na svůj cit.