25. 7. 2013
Mesiáši a populisté
Zdravím Vás,
v našem veřejném prostoru se objevili čtyři spasitelé (pánové Babiš, Bárta, Janeček a Okamura), kteří chtějí Českou republiku a její občany zachránit před ZLEM reprezentovaným dnes tolik oblíbeným tématem KORUPCE. Všichni čtyři se bez ohledu na svůj rozdílný věk i prostředí, ze kterého vzešli, shodnou na tom, že současná situace je neudržitelná. Odsuzují parlamentní demokracii i současnou politickou garnituru. Horují pro přímou demokracii a na veškeré problémy nabízejí jasná (=populistická) řešení. Na jejich psychologický rozbor nejspíš nebudete mít dostatek indícií, ale přesto...Dá se u těchto pánů diagnostikovat takto na dálku (a s trochou nadsázky) mesiášský komplex? Nebo za jejich směšným počínáním může být skutečnost, že je již jaksi nudí dosavadní existence a ve svých nových rolích "zachránců světa" nacházejí nový smysl života? Předem děkuji za odpověď.
Josef Provazník, šéfredaktor ePortál.cz
Pohnutky jakož i prostředky ke spasení světa mohou být velmi různé, a napůl psychiatrické nálepky („mesiášský komplex“) se míjí s meritem problému, jímž v té které historické chvíli bývá setkání nabídky a poptávky. K němu dochází podle klasické poučky ve chvíli, kdy ovládaní po staru už dále žít nechtějí a vládnoucí už nemohou. Vždy je to situace nebezpečná, téměř vždy začíná dobrými úmysly a téměř vždy špatně končí, od Velké francouzské revoluce, jež začala požírat své děti, sotva se rozeběhla, až po VŘSR, jež je požírá dodnes, pakliže někde ještě doznívá. Přesto je lidstvo nepoučitelné, což je asi tím, že nemá své věci v rukou, nýbrž je ve vleku společenských zákonitostí, které jsou mocnější než vůle jednotlivců. Chci tím říci, že mesiášské komplexy a „nuda“ z dosavadní existence jsou pouze okrajové podmínky nástupu autorit, měnících politický řád, na scénu. V takové chvíli zaniknou rozumné hlasy, upozorňující, že přímá demokracie je až na výjimky nebezpečně populistická (masa nemá rozum a rozhoduje pak o věcech, o nichž nemá ani ponětí a nenese za ně odpovědnost) a že nastolení „zákona a pořádku“ znamená celkem nevyhnutelně nástup pevné ruky, a tedy nějakou formu totality. Klamavé je, že to většinou zpočátku tak nevypadá a škarohlídi jsou z veřejného prostoru eliminováni, aby nekazili jednotné nadšení. U vůdců vede k úspěchu několik základních vlastností jako schopnost vystihnout, co chce publikum slyšet (brilantní je v tom třeba Berlusconi), slíbit všechno, co slibuje protivník, a ještě něco na víc, nepochybovat o sobě a mít téma, které zabírá (nyní třeba korupce). Jelikož však odpor k vládnoucí garnituře nikdy není dostatečným programem, nastoupivší reformátoři a spasitelé bývají velice různorodou garniturou a nejprve se potírají mezi sebou (v malém vzpomeňme na osud Věcí veřejných). Dalším problémem je náplava ambiciózních jedinců, kteří neznají své místo a musí být vyřazeni. Proto se neúspěšné formace vždy štěpily a úspěšné musely neustále požírat své děti. Bolševici likvidovali pravé úchylky, levé úchylky, centristy, menševiky, trockisty, stalinisty, revizionisty a dříve či později prakticky i všechny ostatní. A ještě pokud jde o přímou demokracii - kdepak dneska jsou všichni ti klikající véčkaři, o nichž s planoucím zrakem mluvíval Radek Padnikomupadni? Přejdou k nějakému novému z guruů?