11. 7. 2013
Proč si pamatujeme blbosti
Vážený a milý pane profesore,
od mládí mám zvláštní dar a zároveň potrefení: hypertrofovanou paměť. Hlavně na všechny emocionální prožitky– prostě nezapomínám skoro nic. Ani fakta, ani události, ale ani slova, která byla vyřčena i to, jak a kdy byla vyřčena. Dále na všechno, co se rýmuje a rytmuje: básničky, písničky, sebelepší i sebeblbější. Archaický a pitomý říkánky pro děti i dávný reklamní texty – stejně jako třeba předzpěv k Slávy dceři, nebo Krále Lávru (ty jsem se naučil kdysi na gymplu z hecu a už je budu umět do smrti). Maryčku Magdonovou, Wolkera, Nerudu, Erbena, stejně jako příšerný komunistický agitky jak Šel Frantík kolem zahrádky, nebo jak Súdruh Gottwald do Ostravy pismo dluhe napsal... Tuhle se mi před kamarády v hospodě vybavil celý úvodní recitativ z našeho cvičení na I. spartakiádě. Nemůžu (neumím) si nepamatovat. Ať chci nebo nechci, každá blbost ve mně zůstává. Naprosto stejně je na tom moje dcera – takže to nepochybně není náhoda, ale genetická odchylka. K tomu poznámku: v detektivkách Jo Nesbo vystupuje policistka, která má absolutní paměť na obličeje. A zmiňuje, že jde o hypertrofii gyrus fusiformis. Mám k Vám tři konkrétní otázky: 1) Předpokládám, že tohle bude obdoba – zbytnění nějakého gyru. Je to tak? 2) Jaký je Váš názor, jde o potrefení nebo o dar? K čemu to je? Dílem nás to s dcerou totiž baví, dílem ale obtěžuje, protože to i zabalasťuje...Nebo ne? Tý policistce to aspoň pomáhalo v práci, ale co naděláte s předzpěvem k Slávy dceři (nota bene pitomým)? 3) Je tahle hypermnézie na úkor nějaké jiné dispozice, nebo jsme ji dostali navíc? A taky – když už, co s ní? Dá se vůbec využít?
S díky za zájem Vás opravdu srdečně zdravím
Andrej Gjurić
Porucha, o které píšete, se vskutku označuje jako hypermnézie a znamená v procesu ukládání, retence, vybavování a vyhasínání vzpomínek převahu tvorby paměťových stop, případně reminiscencí, nad jejich vyhasínáním. Normálně jsou procesy tvorby a zániku paměti v rovnováze. Při demenci je zpravidla nejprve porucha tvorby (impregnace) paměti a posléze se přidá i převaha jejího vyhasínání. Tvorba paměti je komplikovaný proces, jehož se účastní i emoce, jež určují význam zapamatovávaného obsahu a pomáhají jej třídit podle důležitosti, například pro přežití. Proto si emočně nabité situace pamatujeme mnohem snáze než situace emočně neutrální. Když se někoho zeptáte, co dělal 14. 11. 1989, tak zpravidla neví. Ale všichni místní pamětníci se hned rozpomenou, co dělali 17. 11. 1989. Facilitátorů paměti je vícero, například asociace s něčím dalším, melodie (texty písní se pamatují lépe než nezhudebněný text), veršování, rytmus, zvukomalba (na té jsou často založeny jinak stupidní dětské říkanky) nebo příběh. Paměť odpovídající na otázku „jak?“ (návod) je odolnější vůči zániku než paměť deklarativní (slovník, odpovídá na otázku „co?“). Drby si pamatujeme lépe, než pouhé údaje. To vše naznačuje, jak asi vzniká hypermnézie a co všechno se na ní podílí. Pokud jde o Vaše konkrétní otázky, pak skutečně gyrus fusiformis je v tomto procesu důležitý, jakož i struktury další, například hipokampus a amygdala. Podle mého názoru jde spíše o hendikep než o výhodu, asi jako hromadění starého harampádí je spíš poruchou než užitečným sběratelstvím. Hypermnézie se může vyskytnout i u mentálně retardovaných a může být na úkor úsudku a logiky. Na druhou stranu se v rozličných oborech dá velice dobře zužitkovat. Bývalý mistr světa v šachu Alexandr Aljechin si sice kdesi postěžoval, že mu překážejí všechny hlouposti všedního dne, jež nedokáže zapomenout, jako výkladní skříně, které zahlédl z tramvaje, ale na druhou stranu dokázal poslepu se zavázanýma očima sehrát simultánně 28 partií a z toho 22x vyhrát, 3x remízovat a jen 3x prohrát. Hypermnézie, zejména na jména a obličeje, je také výborným předpokladem k diplomatické kariéře, neboť nic lidi tak neuráží, jako když zapomenete, kdo jsou. Takže hlavu vzhůru, zužitkovat se to dá.