27. 6. 2013
Kouření – spor liberalismu s paternalismem?
Právo volby
Na sloupek „Protikuřácký džihád vyhlášen?“ (Rx 14/13) přišlo několik intenzivních ohlasů, v odpověď na něž stojí za to se znovu k tématu vrátit. Za všechny vybírám z mailu Tibora Macha (kráceno): Dobrý den, pane profesore, četl jsem Vaše dva články týkající se problematiky kouření z poslední doby, a ačkoliv v lecčems souhlasím, musím také oponovat. Předesílám, že kuřák nejsem a nikdy jsem nebyl. Máte jistě pravdu, když zmiňujete, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Takže považujeme-li za právo jednotlivce činit na svém domě, co uzná za vhodné, aniž tím narušuje stejné právo ostatních, měli bychom současně uznat právo majitele hospody určit si, zda tato bude kuřácká nebo nekuřácká. Hosté tam chodí bez přinucení. Pokud se rozhodne nekuřácký host jít do kuřácké hospody, je to jeho volba. Jinak řečeno, pouze ti, kdo sami kouří nebo se rozhodnou do kuřáckého prostředí jít, nesou náklady s tím spojené. V tomto ohledu tedy svoboda ostatních nijak omezována není. Je tu samozřejmě jedno velké ale, které správně zmiňujete - náklady na léčbu kuřáků rozhodně internalizovány nejsou, platíme je všichni z daní. Jsou tu dvě možnosti nápravy - první je - řekl bych velmi špatná - zákaz kouření v hospodách. Na podobném principu lze pak navíc zakázat téměř cokoliv, co potencionálně zdraví ohrožuje. Druhá možnost je nastavit systém tak, aby každý nesl náklady za svá rozhodnutí - tedy dovolit zdravotním pojišťovnám testovat, zda je pojištěnec kuřák či nikoliv a podle toho mu určit výši pojistného. Naprosto stejně je to možné dělat s ostatními drogami a rizikovými činnostmi (zároveň by to odstranilo z mého pohledu jeden z mála dobrých argumentů proti legalizaci dalších drog - totiž, že náklady nese celá společnost a nikoliv "feťáci"). Vystavuje-li se vědomě a dobrovolně někdo zdravotnímu riziku, je to jistě jeho volba a měla by být respektována, ale současně by měl tento člověk nést veškeré náklady s tím spojené. Současně by se mohlo zcela odstoupit od spotřební daně, takže krom pašování a s tím spojené korupce by odpadly i hádky o to, zda si tu péči kuřáci na daních vlastně zaplatí nebo ne.
Ačkoliv je mi Váš postoj celkem blízký, pokusím se některé Vaše argumenty zpochybnit. Začněme odzadu. Problém totiž je mj. v tom, že u kuřáka NEJDE o svobodnou volbu, jak libertariáni paušálně předpokládají. Zbavit se závislosti totiž zpravidla nelze na základě pouhého rozhodnutí, často ani za pomoci terapeuta, takže tato volba rozhodně není svobodná! Dále mi není jasné, zda povinné odběry krve na kotinin, nutné ke zjištění, zda pojištěnec je či není kuřák, jsou opravdu menším omezením osobní svobody než vymezení kuřáků pouze do soukromí. Filosof Tomáš Hříbek v Orientaci IV, LN 15.6.13, s použitím Eseje o svobodě z pera klasika liberální filosofie J. S. Milla doložil, že státní obrana proti kouření je s principy liberální společnosti slučitelná. Základním principem liberalismu totiž je, že společnost nesmí za žádnou cenu jakkoli omezovat svobodu jednotlivce s jedinou výjimkou: v sebeobraně. Důvod k ní je újma, nikoli pouhé pohoršení. Zásluhou poznatků o kouření dnes, na rozdíl od našich předchůdců před sto lety, víme, že kouření vskutku škodí a působí újmu i těm, kteří kouří jen pasívně. Argument, že nikdo nekuřáky nenutí, aby do zakouřené hospody chodili, je částečně logický, ale je asi tak přijatelný, jako návrh zrušit hygienické kontroly, protože každý má právo nejít do hospody, ve které po večeři dostane úplavici. Hostinský by si totiž ve snaze o vyšší zisk mohl dát na dveře ceduli „zde si nemyjeme ruce ani potraviny“. Dovolíme-li státu kontrolovat čistotu vody a surovin, proč bychom měli z tohoto práva vyjmout zrovna vzduch? V uzavřené společnosti, nechť si ovšem každý dělá, co chce, pravda.