28. 3. 2013
Ztráta soudnosti vítězí
Dobry den,
poslední měsíce pocit, že za vše špatné od roku 1989 může Václav Klaus. On prý způsobil, že u nás kvete korupce. On prý zavinil rozpad Československa. On může za to, že naše ekonomika nedosáhla úrovně té německé. On mohl za to, že náhle zemřel architekt Kaplický, protože se kriticky vyjadřoval k jeho návrhu knihovny. On prý může za to, že si v průběhu kupónové privatizace přišli někteří podvodníci k nelegálním výdělkům... Některá obvinění jsou tak absurdní, až člověk přemýšlí, jestli jsou myšlena vážně. Mám tím na mysli např. prezidentovo údajné kmotrovství, napojení na Putina a KGB, krádež pera, skrývaná homosexualita atd. Kritické názory zaznívající na jeho adresu jsou velmi často nikoliv konstruktivní, ale pouze emocionálně zabarvené. Rádoby kritický text je většinou velmi osobní, často za hranou elementární slušnosti a velmi všeobecný. Mnozí v souvislosti s Klausem či Zemanem velmi často ztrácejí soudnost. Proč si myslíte, že ani vzdělaní lidé nejsou schopni objektivně hodnotit silné osobnosti jako je např. Václav Klaus, a to zejména proto, že mají odlišné názory než mediální mainstream a "obyčejný" člověk? Může to mít něco společného se 40 lety komunismu, které v myšlení každého z nás zanechaly hluboké a bohužel asi i nesmazatelné stopy?
PS: jedna otázka mimo soutěž - Proč si myslíte, že budu označen v diskuzi pod tímto mým dotazem (pokud se jej rozhodnete v Reflexu publikovat) většinou diskutérů za fanatického klausovce, který má portrét exprezidenta vyvěšen nejspíš i na toaletě?:-)
Předem děkuji za odpověď a přeji mnoho zdaru.
Josef Provazník, šéfredaktor ePortál.cz
Odpověď je obsažena už v otázce: protože výrazné osobnosti mívají odlišné názory od mainstreamu (hlavního proudu). Není to jenom problém hodnocení Václava Klause. Někteří jedinci vidí stejně rudě při vyslovení jména Havel. Stejný osud měl T. G. Masaryk, jenž kolem rukopisů a v hilsneriádě svůj lid, který měl v obou otázkách jasno, doslova rozzuřil. Podobně Karel Čapek, jemuž spílali do hradních řiťolezců a vytloukali mu okna u domu. Příčinou je mimo jiné velká viditelnost těchto lidí. Po hospodách je jinak excentriků habaděj, ale už za humny to nikoho netrápí, protože je nikdo nezná. Ne tak u známých osob. K vášni také přitápí iracionalita, s jakou masa zastává nějaký názor, davové chování (k němu se dají strhnout snadno i inteligenti, například i lékaři) a s ním spojené vyřazení individuálního kritického testování skutečnosti. V emoci a při zastřené inteligenci bývá sklon dělit svět černobíle na kladné a záporné elementy, nic mezi tím. Mí kámoši jsou dobří, ostatní jsou špatní (viz též Vaše P. S.). Podobně sportovci, zpěváci, politici. A koho nemám rád, na toho se stávám „alergický“, mám-li ho stále na očích. Útoky se od věci (ad rem) ihned stáčí k osobě (ad personam). Živnou půdou pro osočování, zjednodušování, vytrhávání ze souvislostí a paranoidní konspirační teorie je frustrace spojená s pocitem bezmocnosti. Magické myšlení totiž nabízí vždy určitou naději, pochopení, rychlou spásu. Jen zcela výjimečně jsou něčí zásluhy či viny přiměřeně posouzeny bez časového odstupu. To bývá zpravidla jen v mimořádných okamžicích (vítězství, objevy) a jen na přechodnou dobu. Mimochodem „terapeutickou“ úlohu na celospolečenské úrovni sehrávala v tomto směru kultura. Problém ale je, že nyní nevíme, zda tradiční formy umění mohou být v této roli plnohodnotně nahrazeny formami novými, o poznání virtuálnějšími. Tak jako tak, na rozumné posouzení úlohy nejen Václava Klause v politice si musíme ještě chvíli počkat.