22. 9. 2011
Násilím k léčbě?
Dobrý den pane profesore,
moje šedesátiletá maminka trpí pravděpodobně depresemi (trápí se výčitkami, pocitem zbytečnosti a osamělosti, pláče, nespí). Problém je, že se nechce léčit ani se nechat vyšetřit, i když sama uznává, že úplně v pořádku není. Bydlí v okresním městě a díky svému povolání zná osobně psychiatry i psychology více méně v rámci celého kraje a nemá na ně, pohříchu často právem, nejlepší názor. Jejím problémem je i to, že není "svěřovací typ", a tak o jejím trápení vím vlastně jenom já. Navíc má krajní nedůvěru k lékům. Chtěl bych se vás tedy zeptat, jesti existuje nějaký osvědčený argument, jak ji přesvědčit, aby si dala pomoct?
Děkuji vám předem za odpověď. (Vzhledem k tomu, že maminka je také čtenářkou Reflexu, prosím, nezveřejňujte ani mé křestní jméno. Domyslela by se samozřejmě).
R. Š.
Ani zákon ani obyčejná lidská slušnost nedovolují léčit násilím lidi, kteří o to nestojí a neohrožují bezprostředně sebe ani okolí. Odvrácená strana této mince však znamená jejich újmu, protože mnohdy by jim pomoci bylo a deprese je nemoc smrtelná, počítáme-li s rizikem sebevraždy. Je to podobné, jako když nějací sektáři nebo fanatici riskují nedat očkovat své děti, vést doma komplikovaný porod či odmítnout transfuzi tam, kde jde o ohrožení života. Nemusí se nic stát, ale často může. Je to otázka vyváženosti rizik a újmy - nějaká je vždycky, byť třeba psychologická. Pragmatik by řekl, dejme každému možnost volby, je to jeho věc, ať se rozhodne. Ať se třeba nepoutá v autě a hulí jako lokomotiva, rozhodne-li se, že osobní svoboda za to riziko stojí. Ve vašem případě (a u duševních nemocí vůbec) je však navíc ten problém, že i ono rozhodování bývá postiženo chorobným procesem: u deprese je tendence ke špatným řešením, u demence ztráta soudnosti a u schizofrenie ztráta kontaktu s realitou. O svobodě rozhodování se tedy nedá vůbec mluvit. Také je sporné relativní vymezení příslovečného určení „bezprostředně“. Jestliže depresivní jedinec nespí a nejí, tak se ohrožuje na životě, nikoli však bezprostředně. Na místě je tedy určitý nátlak ze strany nejbližších osob, jenž postupuje per partes: „Možná bychom měli k doktorovi, aby udělal něco alespoň s tou nespavostí“ (napůl vyhráno, podá-li doktor antidepresiva, jež na nespavost dobře fungují). „Když je tady všechny znáš, tak já to zkusím domluvit někde v Brně“. U depresivních se dá také využít určitých výčitek vůči příbuzným („alespoň kvůli mně bys tam jít měla, vždyť my tou tvou nespavostí také trpíme – a co s tím máme dělat?“) atd. Mnoho konzultantů- psychologů i lékařů vám ústně poradí podrobněji než je možné zde. Většinou to stojí za to, zejména u deprese.