19. 5. 2011
Pane doktore,
Jak to, že když někdo hlásá veřejně bludy, jako třeba že Osama bin Ladin neexistoval, nemusí se léčit? Týž člověk sice správně ironicky poznamenává, že „je to pravda, protože to bylo v televizi“, ale není argument „je to pravda, protože to je v jeho hlavě“ ještě absurdnější?
Jana L., Brandýs n.L.
Hranice mezi bludem, omylem, vírou, lží a pouhým odlišným názorem je neostrá, ne vždy jasná, ale pro potřeby psychiatrie se s trochou tautologie definovat dá. Blud jako chorobný příznak musí splňovat čtyři základní podmínky: nesprávný obsah, který je v rozporu s realitou, chorobný vznik, vliv na jednání a nevývratnost. Tautologie spočívá v podmínce chorobného vzniku (aby něco bylo příznakem nemoci, musí to chorobně vznikat). Je zajímavé, že první podmínka není zcela nutná. Jestliže například chorobně žárlivý muž s alkoholickou psychózou je přesvědčen, že se jeho žena vyspala s celou fabrikou, kde pracuje, na chorobnosti jeho přesvědčení by nic nezměnilo ani to, kdyby ona tak posléze vskutku učinila a obsah jeho bludu svými skutky naplnila. Omyl je na rozdíl od bludu opravitelný dodáním dalších informací či uvědoměním si souvislostí, které před tím unikly pozornosti. U omylu je vesměs zachováno správné testování reality. Víra se většinou zakládá na přesvědčeních, jež se sice nedají potvrdit, ale většinou ani vyvrátit (existence Boha). Na rozdíl od bludu je ve shodné podobě sdílená velkým množstvím lidí a bývá kulturně kontextuální. Problémem ovšem někdy bývá další specifikace tématu a zužování okruhu věřících (sekty), jež dovedeno do extrému může znamenat sdílený blud (folie a deux, Rx 7/06). Lež je vědomá a záměrná nepravda. Odlišný názor se většinou netýká věcné podstaty jako spíše interpretace („co to znamená“). U člověka, jenž hlásá, že něco neexistuje (v psychiatrii hovoříme o negačním bludu), moc záleží na tom, zda tomu sám věří (nutno ověřit; kdyby ne, nejde o blud), zda jde o nevývratné přesvědčení (nezmění názor ani když se změní fakta), zda je to součást nějakého neprůstřelného logického systému (systemizované bludy u paranoi) a hlavně, zda dotyčný vykazuje i jiné příznaky duševní choroby. Jestliže ne, může jít jen o provokativní názor, v dané kultuře spíše výjimečný, typický pro různé podivíny, vizionáře a „blouznivce našich hor“, kteří žádnou výraznou chorobou netrpí a léčit se nemusí. Sami totiž nemají náhled, jsou vůči psychoterapeutickým a jiným manipulacím naprosto odolní a jejich společenská nebezpečnost bývá zanedbatelná už proto, že dopad jejich přesvědčení na jednání je buď značně omezený, nebo je zvenčí korigován. Při určitém charismatu se z nich však někdy rekrutují nebezpeční spasitelé, vůdci a diktátoři, zejména ve společnostech bez demokratických korekčních mechanismů.