30. 12. 2010
Dobrý den,
z Vašich webových stránek jsem pochopila, že se dobře znáte s novým pražským primátorem Svobodou. Co říkáte tomu, co v osmdesátých letech trousil v televizi, když se ho ptali na americko-sovětskou schůzku v Rejkjavíku? Připomněli to tuhle v pořadu 168 hodin.
Kamila H.
Jelikož Vás neznám, nechám stranou dotaz, zda a co jste na kdejaké schůzi v té době trousila Vy. Je ale dost možné, že jste ještě nebyla na světě, takže Vám vystoupení typu „hlavně aby byl na světě mír“ připadá dnes slaboduché. Jenže slaboduchá byla doba. Já znám Slávka dobře, strávil jsem s ním v nejužším kolektivu 7 let a poznal jsem ho jako člověka sportovního ducha (mimochodem je to bývalý olympionik, reprezentoval nás v šermu na OH v Mnichově v r.1972), jenž si nikdy s komunismem nezadal, a na rozdíl od mnohých, včetně pracovníků televize, nebyl v KSČ a slaboduchost doby nepomáhal aktivně budovat. O to absurdnější je mu tento nicneříkající úlet, kterým absolutně nikoho nepoškodil, připomínat – nota bene v době, kdy v parlamentu sedí komunisté a nedávno ještě i bachař, co mlátil politické vězně. Absurdní. Ta licoměrnost jak sdělovacích prostředků, tak pravověrných mravokárců, mi připomíná mého kamaráda, jinak špičkového umělce, jenž jednou s jistou dávkou sarkasmu prohlásil: „Před listopadem v téhle zemi byli jen dva komunisti: Husák a já. Ostatní byli všechno disidenti“. Uvedený kousek pořadu 168 hodin jsem si pustil, a ačkoliv vyznívá trapně, jako celá televize té doby, nezaznamenal jsem z úst současného primátora nic, co by musel dnes dementovat. Přání, aby děti žily v míru, je sice kontextuálně interpretovatelné jako vyjádření loajality ve smyslu Havlova eseje Moci bezmocných, ale to byl, až na výjimky, postoj celonárodní. Nejtrapněji na mne nyní působilo to, že to teď někdo škodolibě vytáhl jako kdoví co. Přitom celkem nic….