12. 8. 2010
Pane doktore,
co si myslíte o tom, že z odsouzeného zločince ve výkonu trestu se dělá hrdina? Mám na mysli například film o Kajínkovi.
Jana Víšková
Chtělo by se mi napsat, že je to zhovadilost, prvoplánová snaha o senzaci, podobně jako krev a sex: naplnit kasu. Tomu glorifikace násilí, zlodějiny a podvodu poslouží vždy lépe než třeba krásná poezie nebo dokument o motýlech. Zločinci mne nedojímají, dojímají mne jejich oběti. V případě Kajínka ti okradení majitelé či nájemníci jím vyloupených bytů. Natáčet filmy o lidech, kteří si zasluhují nejhlubší opovržení a ignorování je perverze. Ale nenapíšu to takto, protože věc má háček. Umělecké dílo mnohokrát v dějinách pomohlo odhalit justiční omyl či dokonce vraždu. To, že někdo vykrádal byty, ještě neznamená, že je vrah. I kdyby byla jen setinová pravděpodobnost, že je někdo za tak těžký zločin, jako je vražda, nevinně odsouzen, stojí za to se tomu věnovat. Všichni – a to i justiční zločinci – mají vědět, že pravda dříve či později vybublá napovrch a že zlo se (přinejmenším dlouhodobě) nevyplácí. A k takovému odhalení ten film může přispět. O celé kauze se začíná mluvit, případ se možná znovu otevře a čert ví, co odsouzení Kajínka ve skutečnosti zakrývalo a na co se ještě přijde. V tom a jenom v tom vidím smysl takového počínání, nikoliv v glorifikaci zločince. Poučení z toho možná bude znamenat víc než charisma negativního hrdiny jako „vzoru pro mládež“. Takže počkejme, a než si uděláme příkrý názor, vyslechněme všechny zúčastněné.