22. 7. 2010
Dobré ráno pane doktore. Svého manžela mám ráda (naše manželství není letité), ale mnohem raději mám svého psa. Napadají mě myšlenky, kdybych měla volit mezi jejich životy, zvolila bych psa. Úplně normální to asi není..... Děkuji.
Moc Vás zdravím
Anna ***
P.S.: Prosím neuvádějte mé příjmení. Díky
Váš vzkaz nechápu jako dotaz, spíše jako inspiraci k úvaze o hodnotách, o vztazích a o lásce. Dá-li fetišista před půvabnou ženou přednost jejím kozačkám, má je „radši“? Svým způsobem ano. Je to láska? Asi ne. Je to pokroucený sex. Podobně pokroucené mohou být i méně biologické roviny vztahů. Němý přítel (pes) může být upřednostňován někým, kdo si do jeho zaslepené oddanosti a mlčenlivosti promítá vlastnosti, jež u lidí nenachází. Podobně jako u fetiše, i zde se ale dá pochybovat o tom, zda je případné při takovém srovnávání používat typicky „mezilidské“ názvosloví. Další potíž může být v tom, že člověk často vlastně neví, co doopravdy chce, a poznává to až v nějaké mezní situaci („nejvíce milujeme to, co ztrácíme“; „dobře si rozmyslete, co chcete, mohlo by se stát, že to dostanete“). Troufám si pochybovat o tom, že opravdu víte, koho vskutku máte raději. Myšlenková hra, jakési pokušení, rouhání, je něco jiného, než skutečný cit. Ten často čeká na své uplatnění až do nějaké osudové chvíle. V té se pak můžete podivit sama sobě. Pokud jde o normalitu, s tou bych si ve Vašem případě zatím hlavu nelámal (nevím totiž, co je manžel zač), ledaže by toho bylo víc najednou. V tom případě zas napište.