8. 4. 2010
Co říkáte povinnému očkování obecně a hysterii s prasečí chřipkou zvlášť?
Květa S.
Otázka nezní, zda očkovat či ne, ani zda povinně či ne. Lidská svoboda končí tam, kde začíná svoboda někoho jiného. Svoboda spalovačů odpadků končí tam, kde začíná právo sousedů nedýchat smrad z jejich komína. Svoboda nachcípaných chrchlalů volně se pohybovat končí tam, kde začíná právo ostatních vyhnout se nákaze. Chci tím naznačit, že očkování by v zásadě mělo být věcí svobodné volby každého jednotlivce, neboť jeho zdraví či jeho nemoc je především jeho věc. Problém ale je, že ne úplně. Na druhém konci spektra jsou nemoci tak nakažlivé a tak strašlivé, že je dostane skoro každý, kdo s nimi přijde do styku, a skoro každý, kdo je dostane, zemře. To byly například pravé neštovice. V takové situaci končí lidská svoboda hned zkraje: je-li vakcína, je povinnost očkovat každého. Neočkovanec totiž nezabíjí jen sebe (to by se přinejhorším dalo tolerovat asi jako kouření a přejídání), ale zabíjí ostatní. A ti mají právo se bránit. Většina nemocí je někde mezi tím. A také děti, jež za nic nemohou a rozhodování na ně nelze přenést. Míra intervence státu (komunity) budiž v tomto tedy odstupňována podle míry obecného ohrožení. Kde je malé, nechme to na jednotlivcích. Kde velké, uložme povinnost. Na této škále od svobody k nesvobodě se však nelze pohybovat bezhlavě. Mohlo by to začít povinným očkováním proti chřipce a končit povinným zákazem přejídání nebo solení. Dobře míněné sociální inženýrství je vždycky strašlivě nebezpečné. Nacistické sterilizační a vyhlazovací programy byly z velké části iniciovány odborníky jako projekty veřejného zdravotnictví! Začnete hygienicky odvšivováním a skončíte likvidací opilců, nezaměstnaných a postižených. Vždyť jen překáží. Proto je ta debata tak důležitá i tam, kde zdánlivě o moc nejde. Jde o základní principy humanity.