1. 4. 2010
Dobrý den,
po dočtení knihy Laskavé bohyně jsem si opět uvědomil hrůznou podobu všech typů totalitních režimů. Scénář je vždy podobný - pseudovědecká či náboženská doktrína privileguje frustrovanou část společnosti, která velmi ráda spatří podstatu svých problémů, mnohdy jen vyfabulovaných, v jakémkoliv nepříteli (židé, prohnilí kapitalisté, Amerika, Izrael...). Lůza pak vytvoří základ nové elity, zbytek populace pak, snad v pudu sebezáchovy, hledá místo v novém zřízení. Jaká část lidské duše žene člověka znovu a znovu do nesvobody? Jsou to nejnižší pudy, které zbavují člověka odpovědnosti za sebe sama? Touha po nadřazenosti a moci nebo naopak příslušnost k anonymnímu, ale bezpečnému stádu? Děkuji.
S pozdravem Tomáš Baldrián
Těch několik řádků Vašeho dotazu vlastně vystihuje dějiny světa v kostce. Chápu to tak, že společenské konflikty, jež vedou k revolučním změnám, se hromadí vinou klesajících ohledů určitých (zpravidla vládnoucích či majetných) vrstev na ostatní. Revoluce vrstvy promíchá, tenze povolí a poté, co revoluce požere své děti, začne napětí nanovo stoupat. Aby to nebylo tak jednoduché, je tento cyklus silně modifikován dalšími významnými vlivy, zejména mezinárodní konstelací, přítomností či alespoň maketou nepřítele, a hospodářskou situací. Fareed Zakaria v Budoucnosti svobody píše, že země s příjmem na obyvatele nižším než 1500 dolarů ročně mají buď diktaturu, nebo tam režim nevydrží déle než 8 let. Vznikne-li demokracie v zemi s průměrným příjmem 1500-3000 dolarů, přežije až 18 let. Pravděpodobnost, že padne demokratický režim v zemi s průměrným příjmem vyšším než 6000 dolarů, je jedna ku pěti stům. V opravdu bohaté společnosti je demokracie prakticky nesmrtelná. Dvaatřicet demokratických režimů v zemích s průměrným příjmem vyšším než 9000 dolarů ročně dnes už přežívá dohromady více než 736 let a žádný z nich dosud nepadl. Naproti tomu v chudších zemích je „úmrtnost“ svobody bezmála 60%. Politický a historický dopad těchto faktorů je pochopitelně umožněn průměrnou individuální psychologií jedince. Jakákoliv hierarchie dominance, tedy „společenský žebříček“, se automaticky vytvoří v každém společenství, v němž jsou jednotlivci opatřeni čtyřmi základními vlastnostmi: úzkostí vůči nadřízeným, podrážděností vůči podřízeným, pocitem slasti při vzestupu v žebříčku a depresí při sestupu. Posledně jmenované podmínky jsou splněny prakticky vždy a všude, ekonomika už jde dolů vodou, bohatci a vládci jsou stále bezohlednější, „naštvaných“ lidí přibývá a mezinárodní situace je poměrně nezřetelná. Z tohoto zamyšlení lze také dovodit, co by nás mohlo zachránit. Tak uvidíme.