25. 3. 2010
Dobrý den
V poslední době mne jako čerstvou maminku zaráží, jak mnohé matky o dětech mluví v množném čísle („rostou nám zoubky, je nám 5 měsíců, dneska trochu zlobíme“). Postihuje to i některé lékaře. Na pohotovosti se nás ptali, zda „máme průjem“, ačkoli tím jistě nemysleli ani sebe ani mne či mého manžela. Zajímalo by mne, co tuto mluvnickou úchylku způsobuje. Někdy takhle mluví lidé i o svých psech. Nezapomenu na pána, který mi při venčení své feny sdělil "my háráme...". Děkuji předem za odpověď a prosím, abyste neuvedl mé jméno, nerada bych se našich známých dotkla, mluví tak úplně automaticky a jinak jsou to více méně racionální lidé.
S pozdravem
(jméno tedy neuvádíme)
Nedávno jsem na tomto místě odpovídal na podobný dotaz, jenž se týkal používání třetí osoby místo „já“ formy (Rx 49/09). Tehdy jsem napsal, že jde mj. o regresi (ve vývoji myšlení třetí osoba předchází použití „Ich“ formy) a že mluví-li o sobě ve třetí osobě normální dospělí lidé (politici), bývá to obvykle projev určité pózy a někdy i narcismu (řečník je sám sobě obdivovaným objektem, o kterém nejen mluví, ale o který se i stará). Můj první šéf na psychiatrii, prof. Hanzlíček, to někdy parodoval v narážce na vývojové a psychotické poruchy chápání sebe. Jednou kolem poledne třeba řekl „dneska ho nakrmím“ a před odchodem z práce „myslím, že ho už vezmu domů“. Naproti tomu extendovaná první osoba, která v množném čísle supluje jiné formy (vy, ty, on, oni), není, pokud vím, normálním vývojovým stupněm řeči (tj. takovým, který v určité vývojové fázi běžně používají děti). Přesto její užití naznačuje kromě manýry s přídechem argotu (mnohdy je vázaná právě na role s častým kontaktem s dětmi - pediatry, dětské zubaře, učitelky, čerstvé maminky) také jistou regresi, snahu „snížit se“ k úrovni manipulovaného objektu, asi jako šišlání, které tuto formu někdy doprovází („ňojó, čo to vidím, myšme še pokakali“), podobně jako zdrobněliny („my máme rýmičku“). Nechám-li stranou zvláštní případy jiného druhu, například tzv. pluralis majestaticus (plurál panovníka, „my císař“) nebo plurál autorský (uskromňující, aby se v textu stále neopakovalo já já já), chápu zástupné užívání první osoby mn.č. jako určitý zlozvyk okořeněný jistou dávkou infantilismu, profesního postižení a – sit venia verbo – hysterie. To nemyslím jako odsudek, spíše se nahlas snažím pochopit, proč to někoho může naopak značně iritovat.