4. 3. 2010
Pane doktore,
Podíváte-li se na na desítky nachytávek nazvaných skrytá kamera, zjistíte, že mají jedno společné. Zpočátku je třeba oběť přivést do nečekané situace a natočit její reakci. Tou bývá výraz překvapení, nelibosti, zděšení, zlosti i útěku s pádem a možností poranění. Co mi ale vrtá hlavou je, proč se v jediné vteřině změní chování nachytaného, jestliže zjistí, že byl snímán skrytou kamerou. Okamžitě přestane být vylekaný, zděšený nebo zlostný, začíná se smát své reakci, vše je odpuštěno a někdy vidím i výraz studu za to, jak se zachoval. Co způsobí tu radikální změnu jeho chování? Jenom ta informace, že byl natočen na kameru?
Děkuji za případné vysvětlení.
J. Duběda
Ano, je to z úlevy, že "nejsem hlupák", nýbrž pouze jsem se stal obětí dlouho připravované a dobře promyšlené pasti nějakých žertéřů, což mne omlouvá, protože do ní by spadl prakticky každý. Jedním z mechanismů smíchu je prudký propad v sémantickém poli z jedné roviny do druhé, jinými slovy, náhlé rozpoznání, že věci jsou jinak, než se mi jevily a já jsem to prohlédl. Tak to chodí při pointě anekdot (dvě distingované dámy ve staré dobré Anglii se baví na chodníku a o kus dál popelář kulí popelnici, z níž vypadne lidská ruka; a ta jedna dáma říká té druhé „víš, on George si nepřál nic okázalého“), při paralogii neboli psychopatologii, která souvisí s poruchou pojmotvorby a působí humorně („není Němec jako Němec, třeba Božena Němcová celkem ušla“) a právě při náhlém prozření po nachytání skrytou kamerou. Tam je to navíc spojeno ještě s úlevným pocitem, jenž provází zjištění, že věci se nemají tak špatně, jak se jevily, což rovněž přispívá k prožitku radosti případně veselí.