14. 1. 2010
Vážený pane doktore,
v Reflexu č. 19 mne zaujala mj. věta v článku Dva roky prázdnin: "Kolumbijci jsou po obyvatelích Vanuatu druhým nejšťastnějším národem na světě". Jinde jsem se však dočetl, že se štěstím je spojená touha po materiálním zajištění a jde ruku v ruce se zvyšujícími se platy. Proč jsou tedy na čele žebříčku relativně chudší země? Neměl by se západ snažit napodobit svým způsobem života ty nejšťastnější národy? Nebo to není vzhledem k lidským vlastnostem a pokroku možné? Anebo šťastné (zpravidla chudé) národy nevědí o tom, že jsou nejšťastnější a myslí si, že (bohatý) západ je nejšťastnější? Kde je tedy pravda? Děkuji.
Karel Ticháček, Trutnov
To je zdánlivě banální, ve skutečnosti pro pochopení chodu světa dost zásadní otázka. Jeden můj švédský kolega dával svým pacientům dotazníky zjišťující subjektivní kvalitu života, tedy cosi jako míru jejich spokojenosti. Jaké bylo jeho překvapení, když chudí psychotičtí pacienti, často invalidní důchodci, včetně schizofreniků, byli dokonce o chlup spokojenější než neurotici s nespavostí, bolestmi hlavy a manželskými konflikty, vesměs dobře situovaní švédští občané, zhusta vlastníci jachet, silných aut a všelijakých byznysů. Pocit štěstí je zřejmě daleko více než na objektivní ekonomické ukazatele vázán na relativní měřítko nastavené jednak individuálně v čase (to říká, zda se mám lépe či hůře než před tím) a jednak skupinově v bližším okolí (to říká, zda se mám lépe či hůře než lidé v mém okolí). Tato měřítka spoluutvářejí naše aspirace. Pocit štěstí je do značné míry určován rozdílem mezi těmito aspiracemi a jejich skutečným dosahováním. Nešťastnými se cítíme ve chvíli, kdy začneme aspirovat na něco, co je za hranicemi našich možností. Viděl jsem na Mauritiu domorodce, kteří bydleli v buši v chýškách z vlnitého plechu a chodili dolů k moři sloužit do luxusních vil zámožných rekreantů. Byli přitom očividně šťastnější než jejich zaměstnavatelé, protože je ani ve snu nenapadla taková hloupost jako válet se na lehátku u golfového hřiště. Nešťastnými se stanou ve chvíli, kdy na to začnou rovněž aspirovat v přesvědčení, že to pro ně a pro jejich potomky představuje mnohem pohodlnější život než klátit třtinu, sekat trávník nebo omývat auta. Mechanismů sytících pocit štěstí je samozřejmě mnohem víc. Patří k nim i pohyb ve společenském žebříčku: při cestě vzhůru slast, při pádu deprese. Proto se po něm mnozí tak usilovně drápou. Nezapomínejme však i na vrozené vlohy (někdo prostě „neaspiruje“, protože je mu to víceméně jedno) a na chemii. Pocit štěstí si někdo může navodit panákem, jiný jointem, další lysohlávkou nebo nějakým jiným „tripem“. Na „objektivních ekonomických ukazatelích“ tedy opravdu asi mnoho nezáleží. Avšak vědomě se zbavit ekonomické prosperity ve snaze dosáhnout „kolumbijského štěstí“ by pro Západ ve skutečnosti znamenalo pád podle obou zmíněných měřítek (ostatně krize už tím směrem nakročila). Důsledkem by bylo všechno možné jenom ne pocit štěstí.