15. 10. 2009
Vážený pane profesore,
co je to za úchylku, když někdo použije v jednom souvětí 5x slovo "jakoby"? Tento mor postihl Českou republiku napříč sociálním i politickým spektrem. Od doby, kdy jsem si toho všiml, už nejsem schopen vnímat obsah vět, když je v nich "jakoby" obsaženo. Myslíte, že jsem pacient?
Díky
Tomáš Procházka
Slova mají v určité kultuře resp. jazyce svou frekvenci, kolem které oscilují. Frekvence slov se mění v souvislosti s tématem (tanky a granáty najdeme spíše v dokumentech ministerstva obrany než ve skriptech na zkoušku z teologie), se sociální vrstvou či profesní skupinou („vole vole“ je méně časté na prezidiu akademie věd než v hospodě U suché dásně) a stoupá či klesá, popřípadě zcela mizí, s časem. Místo „nadbíhá děvčeti“ se dnes říká, že děvče „balí“. Slovo „hustý“ znamenalo za mého mládí cosi jako „koncentrovaný“, „viskózní“, s vyšší hmotností v určitém objemu. Teď to znamená silný zážitek, popřípadě vypjatou nebo trapnou situaci – a s tím se také změnila frekvence a prostředí použití. Některá slova se rozšíří jako slovní vmetek, vata, která skoro nic neznamená, ale mluvčí s její pomocí získává čas, vystýlá nedostatečný obsah sdělení a nahrazuje chudší slovní zásobu. Někdy se to označuje jako embolofazie. Takovým typickým slovním vmetkem je u nás „ty vole“, ve staromilnějším prostředí „že“, „že ano“, „nicméně“, v němčině „also“, v angličtině to bývalo „you know“ a podobně. Jde tedy o zlozvyk, o jakýsi slovní tik. Někdy se tento jev vystupňuje zcela mimo kulturní kontext, a pak jde o chorobný, psychotický příznak (tzv. verbigerace, opakování téhož slova), který se někdy objevuje například u schizofrenie a bývá i součástí tzv. slovního salátu. To, že vás embolofazie rozčiluje, je celkem normální. Ale jste-li na ni tak přecitlivělý, že už nejste ani schopen vnímat obsah vět, obsahujících inkriminované slovo, to už je na pováženou; kdyby Vám to mělo hodně vadit, pak by skutečně stála za úvahu nějaká psychoterapie.