17. 9. 2009
Dobrý den,
chtěl bych Vás moc poprosit o radu. Je mi 25 let a stále častěji se začínám potýkat se strachem z větší skupiny lidí. Poslední dobou se stále častěji stávalo, že jsem se jednoduše nedokázal odhodlat vejít do budovy školy. A když se mi to podařilo, tak vstoupit do třídy byl nadlidský úkol, který většinou končil rychlým úprkem. Tento stres ze situací spojených s větší skupinou lidí u mě vzrostl natolik, že i ve dny, kdy škola nebyla, jsem neustále pociťoval silnou úzkost z dnů nadcházejících. Po určitou dobu jsem tyto stavy začal řešit "připitím" před každou hodinou a později i v ostatních situacích, ale nejenže to po delší době začalo ztrácet účinek, ale hlavně to přestalo být únosné (tudy cesta nevede). Známky ve škole jsem měl vždy dobré, ale z výše popsaných důvodů se pro mě stalo dostudování vysoké školy nedosažitelným, což mě velice mrzí.
V současné době již vysokou školu nestuduji a musím se přiznat, že jsem si po psychické stránce velice oddechnul. Je to pro mě úplně nový pocit - nebýt neustále stresovaný a plný úzkostných pocitů. Ovšem nyní mě čeká práce z čehož mám stejné obavy. Tyto úzkosti se nejsilněji projevují mezi lidmi, které znám. Ve společnosti více lidí mi dělá velké problémy konzumace jídla, soustředění se a vůbec kontrola nad sebou samým. Uvědomuji si, že nejspíš jde o formu sociální fobie, a proto bych Vás chtěl poprosit alespoň o pár tipů, které by mi usnadnily zvládnutí těchto situací.
Děkuji za odpověď a jsem s pozdravem
Martin V.
Diagnostikoval jste se správně, obraz sociální fobie jste vykreslil téměř učebnicově. Každý, kdo se do takových potíží dostane v míře, jež mu brání fungovat tak, jak by chtěl a měl (u Vás například dostudovat školu), neboť se u něj rozvine vyhýbavé chování, je zralý pro psychiatra a není na tom nic špatného. Jednak je sociální fobie porucha častá - asi 3% populace, jenže se s ní lidé nechlubí, takže se to nezdá - a jednak se její příznaky v menší míře vyskytují i u zdravých osob. Je to vlastně vystupňovaná stydlivost a tou trpí někdy ve svém životě 80-90% lidí. Vyskytuje se zhruba stejně u žen jako u mužů a nezáleží ani na inteligenci ani na postavení či hmotném zajištění. Začíná kolem 12ti let, někdy dříve. U 95% postižených se rozvine do 20. roku věku. Na vině je určitá genetická vloha ke zranitelnosti, chybné sociální učení a často traumatický zážitek (např. veřejné zesměšnění učitelem). Není-li sociální fobie léčena, může dokonce vést k invaliditě. Léčí se správně vedenou psychoterapií s expozicemi (to je cosi jako trénink zdolávání nepříjemných situací), jež musí být opakované, mírně stupňované a doprovázené výkladem mechanismů, jakými porucha vzniká a jakými se zvládá. K takovým expozicím patří třeba dotaz na ulici, kolik je hodin, dotaz na cestu, usmát se na někoho v metru, rozdávat letáky, udělat s někým na ulici interview, sníst před lidmi párek na tácku, najíst se v restauraci aj. Katastrofické myšlenky a představy je třeba změnit na příznivější. Doplňkovou léčbou jsou psychofarmaka z podskupin antidepresiv, výjimečně anxiolytika typu benzodiazepinů. A rada na závěr – nedá se to zvládnout od začátku amatérsky. Proto se překonejte a vyhledejte odbornou pomoc. Naděje na uzdravení je značná, prognoza dobrá!