27. 8. 2009
Dobrý den,
myslíte si jako psychiatr, že skromnost v jídle nebo jiného typu je společensky znevýhodňující a může vést až k poruše osobnosti? Mělo by ji naše zdravotnictví začít diagnostikovat jako nemoc nebo jako nový typ společenské hypochondrie?
D.S.
Skromnost, ať už v čemkoli, není duševní poruchou. Neměla by tudíž být diagnostikována, natožpak léčena (sic!). Pokud jde o „společenskou hypochondrii“, důraz na „zdravou stravu“, životní styl, zdravotní osvětu a podobně, pak ani to nesmí být předmětem jakékoli psychiatrizace, neboť psychiatrie jako lékařský obor se zabývá rozpoznáváním a léčbou duševních onemocnění lidí, nikoli sociální patologií, politikou či ekonomií, i když i to jsou nauky o chování. Určitou komplikací této definice může být žádoucí podíl psychiatrie na veřejném zdravotnictví a prevenci. Tam je ovšem psychiatrie jedním z mnoha oborů a vědních disciplín, které se na řešení otázek celospolečenského významu podílejí. V psychiatrii jsou takovými otázkami například sebevražednost, alkoholismus, závislost na jiných návykových látkách, na jídle (!), na hracích automatech apod. Je pravda, že závislosti se skromností mohou souviset, zejména obezita, u které je uskromnění v jídle více než žádoucí. Máte-li však na mysli mentální anorexii, pak označení „skromnost v jídle“ je eufemismem; tato porucha je život ohrožující a do odborné medicínské péče samozřejmě patří.