14. 5. 2009
Vážený pane profesore,
proč jeden z rodičů neustále od dětství denně opakuje:nikdy z tebe nic nebude,jsi hloupý,nic neumíš,nemáš žádnou osobnost atd. Vím,že je tisíce důvodů proč tohle rodiče dělají,ale existuje důvod nejčastější (generální)?Existují indicie dle kterých lze určit co by mohlo být hlavním důvodem takového patologického chování obvykle jednoho z rodičů? Jde o mindrák,konkurenci,vlastní zážitky? Jistě mi dáte za pravdu,že jestliže se tohoto jednání dopouštějí od dětství přes pubertu až k dospělosti je potom vlastní formování osobnosti velmi těžké. Děkuji za Vaši odpověď. W.
Být špatným rodičem je snadné, být dobrým rodičem je nesmírně obtížné. Navíc špatným rodičem může člověk být i z dobré vůle („já z toho kluka ty zlozvyky vymlátím“). Selhání ve výchově jsou často dána nenaplněním vlastních ambicí rodiče, které se pak promítají do výchovy dalšího pokolení („to by v tom byl čert, aby z holky nebyla druhá Navrátilová či z kluka Jágr“). Jejich naplňování u dětí je modifikováno osobnostními charakteristikami rodičů, a tedy do značné míry i jejich vlastní osobní historií. Je-li například ambiciózní rodič zároveň příliš direktivní a navíc agresivní, snaží se tupením a ponižováním dostat z dítěte pravý opak. Chce ho vyprovokovat k výkonu a nedochází mu, že výsledkem bude spíše mindrák než výkon, pokud se ovšem potomek z tohoto vlivu včas nevymaní. Naopak, rodiče, kteří preferují podpůrný styl a střetům se bytostně vyhýbají, mají tendenci své děti neúměrně a nerealisticky chválit, ujišťovat je v tom, jak jsou dobré, skvělé, úžasné. Tím vytvářejí nadměrná očekávání, která děti nedokážou naplnit, a to je deprimuje. Dítě totiž ví, že takové hodnocení neodpovídá skutečnosti, a také ví, že mu nedokáže dostát. To paradoxně zvyšuje jeho pocit nedostačivosti a selhání, podobně jako onen přístup deptající. Co je tedy dobře? Především vyhnout se ve vztahu k dětem neadekvátním hodnotovým soudům, a to jak podceňujícím, tak přeceňujícím. Uvědomit si, že nemohu s cigaretou v puse fackovat potomka za to, že kouří. A hlavně, hodnotit se má spíše konkrétní výkon („tohleto jsi zahrál skvěle“), nikoli dítě jako takové („ty jsi úžasný“). Hodnoty výkonů totiž nejsou totéž, co hodnota člověka; její posuzování by proto mělo být něčím mimo rámec běžných soudů a nemělo by se jím ve výchově plýtvat. Výkony mohou být předmětem drezůry, ale ego by mělo být předmětem lásky („tohle se ti sice moc nepovedlo, ale stejně jsi moje holčička a mám tě moc rád“).