23. 4. 2009
Pane doktore,
Co říkáte tzv. šrotovnému? Je v lidské psychice nějaká apriorní afinita ke zbožnění právě automobilů?
Josef Říčný
Určitě to stojí za přemýšlení, protože není možné, že něco takového jako „šrotovné“ by mohlo být výplodem zdravého úsudku a mohlo být tolerováno ekonomy, kteří přece nemohli všichni zešílet, a přesto klidně pozorují, jak se jejich svaté pravdy obracejí vniveč. První, co člověka při „šrotovném“ napadne, je absurdita hrubého zásahu do tržních mechanismů, tj. šanování jednoho určitého, v tu chvíli nežádaného zboží na úkor všech ostatních. Takový zásah je mimo jiné tvrdě demotivující a nespravedlivý vůči těm, kteří ve volné soutěži obstáli a proto dotace nedostanou. Je to zásah nepřirozený, „protipřírodní“, produkující sérii dalších problémů, asi jako když v centrálně plánovaném hospodářství těžké strojírenství chrlilo tuny železa, o které nikdo nestál. Proč nezavedli lednicovné? Proč ne cédéčkovné, televizovné, bramborovné, cestovné nebo dokonce knihovné? Chcete-li do „potravního řetězce“ mermomocí nalít peníze, můžete začít odkudkoli, vždy to bude mít nějaké následky. Druhé však, co napadne, je výjimečnost automobilového průmyslu zejména v tom, že jeho produkce usnadňuje pohyb, ten usnadňuje obchod (směnu zboží, lidí i peněz), a že má spoustu subdodavatelů, takže o práci při něm mají postaráno čalouníci, barvy-laky, sklenáři, elektrikáři, klempíři, gumaři, olejáři a nesčetní další. Chceme-li si ale na takovou věc utvořit názor, často pomůže dosazení extrémních příkladů, asi jako když v matematice chceme pochopit nějakou funkci: co by se stalo, kdyby automobilky vskutku bez pomoci krachovaly, nebo naopak, co by se stalo, kdyby se takto vehementně nalily peníze do něčeho jiného, co je ohroženo, a co přitom má rovněž dalekosáhlé další přímé vazby. Kdybychom například nosili staré knihy do sběru a dostávali příspěvky na nové, třeba učebnice. Nebo obleky! To by najednou textilky povstaly z popela a len se zaskvěl na stráních. Všechny tyto úvahy vás ale nakonec nutně přivedou k podezření, že na automobilech opravdu je něco magického, mají určitý punc fetiše a jejich zbožnění se promítá až do pater nejvyšší politiky. Člověk snad po ničem po celou svou historii tolik netoužil jako po samohybu a po létání. S létáním je stále trochu potíž, ale samohyb se podařilo individualizovat, přiblížit každému z nás a učinit nás na bezpracném pohybu závislými. Je to fetiš, droga i symbol. A jako takovému se mu dostává iracionálního zacházení. Jestli se to vydaří, pak to bude další rána pýše rozumu: i šamani občas skutečně přivolají déšť.