8. 4. 2009
Vážený pane doktore,
je známo, že funkce určuje podobu orgánů. Cvičený sval zvětšuje objem, nezatěžovaná kost ubývá. Zajímalo by mě, zda tato závislost je i mezi podobou a mentalitou jedince. Lze si domyslet příklady - člověk, který se neustále mračí, má více paprskovitých vrásek kolem úst, líný člověk nebude majitelem vysportovaného těla atd. Dále lze připustit vliv okolí - dva lidé, jeden s hezkou a druhý s nepěknou tváří, budou zpětnými reakcemi okolí různě psychicky utvářeni. Lze to ovšem obrátit ve smyslu, že funkce určuje podobu? Může být formování výrazu obličeje biologickou funkcí mentality člověka tak, jako je jí zbytnělý sval u člověka s duší sportovce? Je-li někdo od přirození agresor, bude se výraz jeho tváře formovat tak, aby budil strach? Je totiž zajímavé, jak často se lze spolehnout na první dojem, který člověk má při pohledu do tváře člověka, zejména v rysech budících agresi a amorálnost. Je jasné, že jinak je dnes pro spoustu "lumpů" naopak ontogeneticky výhodné vypadat jako mílius...
Děkuji za Váš názor.
Martin Tomeček
Na všem, co uvádíte, něco je. Celá věc je však dosti zamotaná. Určitě najdeme příklady toho, jak vzezření, předurčené zčásti geneticky, ovlivňuje osud tím, jaké chování vůči svému nositeli spouští v jeho okolí. A to, jak se k dotyčnému svět chová, hněte do značné míry jeho povahu. Také ale najdeme příklady pro kauzalitu opačnou. Někdo chudák nemůže za to, jak vypadá, je laskavý a jeho dobré rysy se dříve nebo později začnou zračit v jeho tváři. Nemusí být krásná, a přece v ní to krásné spatříte. Vzpomínám na jednoho moudrého, charakterního a vlídného profesora, který měl obličej sovětského vrcholného stranického funkcionáře. Při bližším ohledání ho však přece jenom jeho indolentní výraz zradil a ta moudrost v něm i mimoslovně probleskla. A naopak, zločinci s nevinným obličejem bývají velmi úspěšní, snáze získají důvěru a jsou jako stvoření pro hospodářskou kriminalitu, tunelování a obírání důvěřivých občanů, často žen, u nichž "baby-face" spouští pečovatelské chování. Máme zde tedy tři rozdílné mechanismy, pro něž můžeme snést určité doklady: podoba určuje osud ergo povahu, povaha určuje fyziognomii („v padesáti má každý takový obličej, jaký si zaslouží“), a diskrepance mezi povahou a fyziognomií představuje v něčem selekční výhodu („klame tělem“). Současná platnost všech tří těchto vztahů je příčinou toho, že nemáme univerzálně platnou strategii predikcí na základě fyziognomie. Jsou sice obličeje, které jsou tak jasné, že nechápu, jak se jejich nositelé mohli stát politiky, hejtmany, podnikateli, neboť já bych za ně nedal ani zlámanou grešli, ale na druhé straně jsou případy, kdy vzezření mate a první dojem neplatí. Vyšší stupeň sociální dovednosti zahrnuje schopnost rozeznat, kdy platí co. A že to pro většinu lidí není snadné, je vidět skoro po každých volbách.