19. 3. 2009
Vážený pane profesore,
od dospívání mívám několikrát ročně návaly úzkosti ze smrti. Film, četba knihy či jiná asociace ve mně způsobí příšernou paniku, když si uvědomím, že i já někdy nebudu. Zpotím se, je mi na zvracení a cítím příšerný strach. Někdy se mi povede tento stav zaplašit, začnu-li dělat něco jiného, mnohdy se ho však nemohu zbavit ani po hodinách, výjimečně dnech. Vím, že trápit se něčím, co nelze změnit, je iracionální, zkoušel jsem četbu stoiků i buddhistů, ale někdy mne to jednoduše ovládne. Existuje nějaká "univerzální rada", jak podobné myšlenky zaplašit?
Předem děkuji za odpověď.
R.O. (1978)
Univerzální rada není, to by bylo příliš jednoduché. Předně je třeba zvážit, zda tato vaše thanatofobie (chorobný strach ze smrti) je jediným psychickým problémem, který máte, nebo zda se pojí s dalšími příznaky jako je deprese, úzkost, nespavost, poruchy v mezilidských vztazích, sexuální poruchy apod. Kdyby byla součástí nějaké širší poruchy, pak by se léčila především ona porucha a strach ze smrti by se svezl s sebou. Kdyby šlo o specifickou fobii (pouze strach ze smrti a nic jiného), pak by stálo za to buď prozkoumat její psychodynamický základ a vývoj (smrt bude trestem za nějaké zapovězené tužby, fobie pramení z dětského traumatu, které by bylo třeba nejprve odhalit) anebo ji zvládnout pomocí KBT (kognitivně-behaviorální terapie). Tam by stálo za to si na smrt zvyknout, pracovat s ní, exponovat se jí (třeba v představách) a desenzibilizovat se (probírat s terapeutem, jak bude Vaše umírání probíhat, co bude s Vašimi příbuznými, co se stane resp. nestane, co bude resp. nebude s Vámi). Cílem by bylo nejenom uvědomit si, že o nic nejde, ale i to tak prožít. Vzpomínám na pacientku s chorobným strachem z veřejné ostudy (co kdyby se pomočila), který jí posléze zabránil chodit ven, takže nemohla ani nakoupit v samoobsluze. Náš terapeut, docent, s ní šel do supermarketu a tam se klidně veřejně pomočil. Pacientka byla vskutku úplně ohromená zjištěním, že to celkem nikoho nezajímalo, prakticky si toho nikdo nevšiml, a pakliže ano, dělal, že to nevidí. Korektivní zkušenost, že vlastně o nic nejde, jí nakonec pomohla k úzdravě. Pokud jde o téma smrti, zkuste si za domácí cvičení vymyslet analogii pomočení. Ale i když to svedete, stejně doporučuji svěřit léčbu do rukou odborníků-psychoterapeutů.