27. 2. 2009
Otázka zločinu a trestu je stará jako lidstvo samo. Provází ji neustálé hledání rozdílu mezi trestem a mstou, mezi odplatou za to, co se stalo, a snahou o nápravu, o to, aby se tak již v budoucnu nestalo. Každý ví, že trest, náprava a pomsta zdaleka nejsou jedno a totéž a že tam, kde rozhodují emoce a lynč, není místa pro důkazy, rozum a právo, a obráceně. Trestní zákoník, aby ochránil před nespravedlností, má být promyšlený, vynutitelný, dostatečně robustní a stálý. To však neznamená, že by měl odolávat epochálním společenským změnám, posunům v oblasti lidských práv a svobod, zásadním změnám právního kontextu a změnám v dlouhodobých postojích a psychologii občanů. Má-li být upraven či pozměněn tak, aby umožnil justici (soudci) jemněji rozlišovat a individuálně přizpůsobovat trest osobnosti pachatele a povaze jeho činu, tak, aby podpořil uvalení i jiných, chytřejších trestů než jen odnětí svobody, aby umožnil nápravu těm osobám, které se do maléru nedostaly ze zlé vůle a opakování trestné činnosti u nich nehrozí, pak jsem rozhodně pro to, aby novelizován byl. Vždyť lidsky vzato, do maléru se někdy dostane i člověk, který za nic nemůže. Trest má pak pouze funkci pomsty a výstrahy jiným. Někdy však účinnější než vězení mohou být peněžité tresty (třeba i na podporu poškozených), obecně prospěšné práce, domácí vězení. Ruku v ruce s tím by se ale naopak měly výrazně zpřísnit tresty a zvýšit sazby u závažné trestné činnosti, u činů ze zlé vůle, u recidivistů, brutálních agresorů, útočníků na nevinné a zkrátka všude tam, kde je minimální naděje na nápravu a původce zla je třeba déle izolovat, odrazovat jemu podobné potenciální pachatele a chránit společnost.
[původní verze, neodpovídá uveřejněnému textu]