19. 2. 2009
Vážený pane profesore Höschle,
S mou partnerkou (známe se již 13 let a poměrně dlouhou dobu spolu žijeme v jedné domácnosti) se nám velmi často stává, že v určitých chvílích se přistihneme, že oba dva, aniž bychom k tomu měli jakákoli vnější vodítka, myslíme na stejnou věc, přičemž většinou ji jeden z nás v tu chvíli vysloví nahlas. Když jsme o této zkušenosti mluvili se svými přáteli, někteří z nich nám potvrdili stejnou. Je možné, že může jít o jakousi partnerskou telepatii, která plyne z důvěrného vztahu, nebo je to jen jakési instinktivní předvídání situací či myšlenkových pochodů dvou blízkých lidí? Děkuji Vám za případnou odpověď a jsem s pozdravem,
Jiří Jelen
O důvodech takového jevu můžeme spekulovat. Při sklonu k mystice a záhadám v tom můžeme spatřovat telepatii obsluhovanou nějakým dosud neobjeveným, neviditelným přenosem informací (patrně z nevědomí do nevědomí s následným uvědoměním). Při sklonu ke skepsi to můžeme považovat za sérii náhod, byť nepravděpodobných. Někde mezi tím se nabízejí určité metafory, které přinesl neurovědní výzkum posledních desetiletí. Ví se například, že společné (sdílené) prostředí vede k synchronizaci mnoha biologických dějů, včetně neuronálních. Hlavním synchronizátorem („Zeitgeberem“) u člověka je světlo, které nastavuje naše biologické hodiny. Jeden z jejích pacemakerů, tedy „krystalů“ generujících pulzy, je suprachiazmatické jádro, které je dále napojeno na epifýzu (šišinku), kde se tvoří melatonin. Jeho rytmický výdej (málo ve dne, hodně v noci) souvisí s řadou biologických pochodů v mozku i v těle, od oprav porušených hodinových genů až po kolísání hladin serotoninu. Dalším synchronizátorem je sociální aktivita (tj. kdy co děláme, s kým mluvíme, kdy sportujeme, pracujeme). V oblasti hormonální jsou prostudovány ještě pozoruhodnější jevy. Whittenův efekt je synchronizace ovulace a cyklu u myší samčím zápachem! Takzvaný „Lee-Boot“ efekt je synchronizace téhož u samic ve společném umístění. U lidí by se to mohlo projevit společně načasovanou menstruací u dívek bydlících spolu na pokoji, zejména kdyby sdílely milence. V případě různých stálých partnerů by jim ovšem první efekt rušil ten druhý, což by se těžko rozklíčovalo. Probíhají-li takové synchronizace v těle, proč by se něco podobného nemohlo odehrávat v mysli, zejména při společných zážitcích, společné historii, společné reaktivitě na události a při sdílených hodnotách? Tam by spíš bylo s podivem, kdyby se taková „partnerská telepatie“ typu vím, že víš, že vím neodehrávala.