5. 2. 2009
Vážený pane doktore,
obracím se k Vám s prosbou o radu. Osoba mě velmi blízká (student FF, 23 let) trpí již 6 let schizofrenií. Léky mu moc nepomáhají, je po nich unavený a otupělý, ale prý žádné lepší nejsou a tak je bere dál. Hlasy v jeho hlavě mu svými neustálými výroky někdy zvyšují sebevědomí, jindy je z nich na dně. Málokdy splní, co slíbí, pro nic se nedokáže nadchnout, ničemu se nevěnuje, nic nedotáhne do konce. Nedokáže logicky argumentovat a má pocit, že se mu stále snažím něco vyčíst, ačkoli se s ním jen snažím diskutovat na daný problém. Vím, že neznáte jeho stav dostatečně, ale je možné říct, nakolik může jeho nemoc ovlivňovat tohle chování? Nerada bych ho odsuzovala či mu něco vytýkala, ale netuším, nakolik je jeho chování omluvitelné jeho duševním stavem a nakolik je prostě jenom lempl. Velmi by mě potěšilo, kdybyste si našel čas na odpověď (pokud je to tedy na základě té hrstky mých informací vůbec možné).
S přáním hezkého dne, E. L.
Bohužel prakticky všechno, co líčíte (hlasy, oploštělá emotivita, nedostatek iniciativy a zájmu o dění okolo sebe, narušená persistence čili výdrž, narušené kognitivní funkce včetně logického myšlení, vztahovačnost aj.) jsou téměř učebnicové příznaky schizofrenního onemocnění. Abyste mohla správně rozpoznat, co z osobnostních rysů bylo dotyčnému vlastní i před onemocněním, musela byste ho už i tehdy dobře znát, abyste to mohla porovnat. Z povahy onemocnění ale vyplývá, že ať je to tak či onak, vyčítat mu nemůžete prakticky skoro nic. Představte si, že nějaký lempl má úraz a ochrne. Můžete mu potom i nadále vyčítat, že je lempl? Chci tím říci, že závažnost onemocnění někdy může maskovat to, co by se zdravému dalo vyčítat. To ovšem neznamená, že soustavná rehabilitace, čili znovu uschopňování (lat. habilis=způsobilý), kladoucí stále vyšší požadavky na dotyčného v jeho vlastním zájmu, není na místě. Tyto požadavky však nemohou být hned z kraje stejné jako nároky na zdravého. V duševní oblasti je to podobné.